Vznikla roku 1654 jako první úplný soupis daňových povinností v Českém království. Zahrnovala všechny pozemky, z nichž se platila berně neboli kontribuce. Dnes je proto důležitým pramenem pro historickou demografii, topografii i hospodářské dějiny Čech.
Foto: wikipedia.org, flickr.com
Základní daní pozdního feudalismu u nás byla daň ze zemědělské půdy. Její vybírání bylo po zmenšení stavovských práv po roce 1627 v podstatě jediným význačným privilegiem stavovské obce. Předbělohorská berní přiznání měla ale mnoho závad – především tu, že vrchnost v nich nepřiznávala skutečný stav poddaných a odváděla jen část příjmů. Nesrovnalosti se stupňovaly v letech třicetileté války, při které řada obcí zcela zanikla a půda zůstávala ladem.
Finanční požadavky dvora naopak rostly a už roku 1646 se ukázalo, že počet poddaných přiznaný vrchností je tak nízký, že odvody nestačí naplnit státní kasu. Vlivem této situace si dvůr dočasně vynutil zavedení spotřebních daní z potravin, jejichž vybírání bylo v kompetenci zeměpanských úřadů. Aby stavovské sněmy neztratily svou poslední výsadu natrvalo, musely se postarat o vypracování podrobného soupisu půdy pro přesnější výběr daní.
Kdo je tu osedlý?
Berní rula vznikla za vlády Ferdinanda III. Habsburského, tedy nedlouho po skončení třicetileté války. Soupis pozemků, poddanských usedlostí, z nichž se platila berně neboli kontribuce, a poddaných na našem území vycházel z vrchnostenských přiznání z roku 1654. Všechny poddanské usedlosti a měšťanské domy, polnosti, dobytek a zaměstnání držitelů se evidovaly podle krajů, panství a lokalit. Pro výměru kontribuce byla zvolena základní jednotka 1 osedlý (sedlák), jehož obdobou byl ve městě soused. Osedlý, který většinou vlastnil celý lán půdy (60 korců), odpovídal čtyřem chalupníkům nebo osmi zahradníkům (domkářům). Vrchnostenské majetky zdanění nepodléhaly, proto nebyly do soupisu zahrnuty. U každého osedlého, který platil v průměru osm zlatých státní berně ročně (později se částka několikrát zvýšila a roku 1705 byla už 50 zlatých), přitom berní rula zaznamenávala kromě výměry pozemků i další údaje – zda vlastní potah, chová krávy, je majitelem mlýna, povoznictví a podobně. Dále byly doplněny záznamy o tom, zda a kdy hospodářství vyhořelo, do jaké berní skupiny hospodář (sedlák, chalupník, domkář) patří a jaké řemeslo provozuje. Zvlášť byli zapisováni nově osedlí, kteří měli speciální režim daní.
Nezvládnutá revize
Výsledek poměrně rozsáhlé práce, od níž se očekávala dokonalá náprava berního systému, však nebyl ideální, protože seznamy vznikaly ve velkém spěchu. Komise proto už roku 1655 uložila zvláštnímu výboru revizi nedávno dokončené ruly. Ani ta ale nedopadla podle představ. Nejvyšší berníci, kteří byli členy výboru, se totiž brzy přesvědčili, že důkladná kontrola všech položek je nad jejich síly i možnosti. Vyhnuli se proto zadanému úkolu výmluvou, že nelze najít spravedlivou definici osedlého.
Proti zápisům v berní rule se tak brzy objevilo mnoho stížností. Vrchnosti se většinou nelíbilo, že se na některých panstvích, kde byla půda lépe zmapována, daně výrazně zvýšily. Nejčastějším předmětem stížností byla pak samotná jednotka 1 osedlý, kterou někteří odpůrci ruly požadovali založit na výměře 70 korců (místo stávajících 60). Půda navíc měla být rozdělena do tří tříd, na dobrou, prostřední a neúrodnou.
Stavovský sněm tyto námitky uznal a roku 1666 nařídil další generální revizi ruly. Už po třech letech ji ale zastavil jako příliš nákladnou a nejistou. Nápravy se tak systém nakonec dočkal až roku 1684, kdy vznikla takzvaná druhá berní rula, užívaná až do roku 1748. Za Marie Terezie se pak daně začaly vybírat i z výnosu pozemků.
Berní rula (1654)
Pojem berní rula vznikl z latinského catastrum rollare. Slovo catastrum znamenalo „soupis pozemků za účelem berním“ a výraz rollare označoval svinutý pergamen. Roku 1654 — za vlády Ferdinanda III. Habsburského — se pak berní rulou stal první soupis poddanské (rustikální) půdy v Čechách. Základní jednotkou byl 1 osedlý, který vlastnil 60 korců půdy a ročně odváděl daň osm, později až 50 zlatých. Soupis ale nebyl kvůli spěchu vyhotoven pořádně a vrchnost brzy volala po jeho revizi. Ta nakonec proběhla roku 1684, kdy vyšla druhá berní rula.
Novák? Neznám!
Význam první berní ruly byl přesto velký. Údaje zde zachycené jsou zajímavé pro řadu odvětví. I když daněmi byli v 17. století zatíženi převážně poddaní, stav selský a drobní řemeslníci, jedná se o nejbohatší autentický zdroj dějin sociálních poměrů v Čechách a společně se soupisy poddaných podle víry z roku 1651 do té doby nejúplnější „sčítání lidu“ v českých zemích.
Z generálního rejstříku k berní rule se navíc dají zjistit nejčastější příjmení v jednotlivých oblastech. Předělem v evidenci obyvatel se stala třicetiletá válka, po jejímž skončení se začala vyžadovat stálá a dědičná pojmenování osob. Z takzvaných příjmí, která nebyla dědičná, se začala ustalovat rodová příjmení a vznikaly přísně vedené matriky. Je zajímavostí, že jména Novák či Novotný nebyla tehdy nejčastější. Převládala příjmení odvozená od řemesel (Kovář, Kolář, Švec, Krejčí), která byla pravděpodobně zapsána podle skutečné činnosti.
Nejčastější křestní jména se v jednotlivých oblastech velmi lišila. Přesto se na území, kde žilo převážně české obyvatelstvo, nejvíc vyskytuje Jan (23 %), dále Václav, Jiří, Jakub, Matěj, Martin, Tomáš a Mikuláš. U žen se nejfrekventovanější jména určují obtížněji, protože počet majitelek půdy nebyl velký. Nejčastěji se objevují Anna, Dorota, Kateřina, Ludmila a Alžběta.