Daně podle Trumpa. Američané stráví jejich vyplňováním devět miliard hodin za rok

Donald Trump je pevně rozhodnut vstoupit do dějin. A jednou z věcí, které by ho měly zařadit mezi největší republikánské prezidenty, je daňová reforma. Zatím Trumpův ministr financí Steven Mnuchin a hlavní ekonomický poradce Gary Cohn ohlásili její hlavní principy.

Bylo by na čase s americkými daněmi něco udělat. Poslední významný počin v této oblasti předvedl v roce 1986 legendární Ronald Reagan. Jenomže Gipper, jak mu dodnes v Americe všichni říkají, tehdy slíbil, že bude vetovat jakýkoli návrh, který by sice příjmovou daň snížil a zjednodušil, ale zároveň by nebyl rozpočtově vyrovnaný. A dosáhnout se toho mělo nikoli tím, že se nižší sazby a přehlednější systém zaplatí „samy od sebe“, ale poctivě: seškrtáním drahých a málo transparentních úlev a výjimek a podstatným rozšířením daňového základu.

Miliardy hodin

Od té doby se společným úsilím demokratů i republikánů podařilo systém opět zkomplikovat a zaplevelit: daňový kodex má dnes téměř dvakrát více slov než tehdy, asi dva miliony čtyři sta tisíc. Další desetitisíce stran textu zabírají podzákonné prováděcí vyhlášky a judikáty.

Celkem podle vládního Úřadu pro informační a regulatorní záležitosti představuje časový nárok na splnění daňových povinností v roce 2016 celkem 8,9 miliardy hodin, což je v přepočtu na osoby ekvivalent 4,3 milionu lidí, kteří nedělají na plný úvazek nic jiného, než že vyplňují něčí přiznání. Zdanění příjmů fyzických osob spolkne asi 2,6 miliardy hodin, v případě zdanění příjmů právnických osob je to ještě o nějakých dvě stě milionů hodin za rok více.

Takže daňovou reformu Amerika nejen potřebuje, ale i chce a je dobré si vzpomenout na to, že za Reagana před 31 lety ji podpořily obě strany.

Přečtěte si komentáře Miroslava Zámečníka:

Rusko hledá nový „obchodní model“, jak zvednout růst

Jedenapůltý pokus o zrušení Obamacare

Trump, NAFTA a dvě století od Davida Ricarda

Slibem neurazíš aneb Daňová sezóna

U firemních daní jsou návrhy ještě skoupější než u těch týkajících se fyzických osob. V zásadě chce Trump nadále přejít na velmi výrazné snížení sazby na 15 procent (oproti současným kombinovaným sazbám o více než 20 procentních bodů), zavést teritoriální princip pro zahraniční příjmy a daňovou amnestii pro repatriované zisky.

Zahraniční filiálky amerických firem dnes vstupují do příjmové daně mateřských společností v USA pouze v okamžiku, kdy je stahují do centrály. Takže na zahraničních účtech mají vzhledem k vysokému zdanění v USA nejméně jeden bilion nezdaněných dolarů, s nimiž se čaruje. I při sazbě deset procent jde o pěknou částku, ovšem je to jednorázový příjem.

Na rozdíl od roku 1986 tentokrát ministr financí Steven Mnuchin pouze deklaruje, že omezí výhody, jež si prosadily nejrůznější zájmové skupiny, a tvrdí, že se reforma „sama zaplatí“ díky nabuzenému hospodářskému růstu. Tomu snad ani on nevěří.

Hraniční daň ještě může být

Je velmi pravděpodobné, že na dlouhé cestě legislativním procesem dojde i na návrhy, s nimiž loni v létě přišel předseda Sněmovny reprezentantů, republikán Paul Ryan spolu se stranickým kolegou Kevinem Bradym z vlivného výboru pro daňovou politiku (tzv. Ways and Means Committee). Přechod od zdanění firemních zisků ke zdanění hotovostních toků korporací podle destinace sazbou 20 procent je mnohem intelektuálně ambicióznější projekt než ohlášené Trumpovy principy. Je však ještě kontroverznější.

Výdaje na pořízení nového hmotného a nehmotného investičního majetku by měly být daňově uznatelné v plné výši, což by mělo podpořit investiční aktivitu a tím i ekonomický růst. Autor tohoto článku není sám, kdo nachází v myšlence zrušení odpisů hmotného a nehmotného majetku zalíbení, navíc stejný princip se uplatňuje už od roku 2000 v Estonsku. Druhý ekonomicky chvalitebný rys spočívá ve zrušení „nákladových úroků“, tedy přechod na daňovou neutralitu mezi financováním prostřednictvím dluhu a z emise vlastního kapitálu.

Zdroj: U. S. Department of the Treasury, Office of Tax Analysis

Zatím je v tom neuvěřitelná džungle, kdy různé typy majetku se daní různou efektivní sazbou daně, totéž platí pro různé právní formy podnikání. Rozdíly jsou obrovské, aniž by si někdo ještě pamatoval proč, a asi se nebudeme přesvědčovat, jak to pokřivuje rozhodování. V tabulce je například efektivní sazba zdanění nové „generické“ investice u obchodních společností typu naší akciovky 28,9 procenta, ale stejná investice je zdaňována jinou efektivní mezní sazbou v případě, kde jsou zdaňováni až společníci.

Nedivte se, že tohoto typu právních subjektů je dnes v USA většina. Stejně patrný je rozdíl v tom, když novou investici pořizujete na dluh a dáváte si do nákladů úroky, nebo financujete investice z výnosu z emise. Jinak se daní nové investice do softwaru nebo patentů, jinak do pozemků, jinak do budov.

Je to protekcionismus

Potud jde o racionální, byť radikální snahy. Ďábel je v detailu, kdy se předpokládá daňová uznatelnost mzdových nákladů, ale nikoli dovážených vstupů. Vývoz z USA by pak rovněž nebyl do výpočtu daně zahrnut. To je ta „hraniční daň“ (border adjustment tax).

Amerika by chtěla povzbudit investice, vyrábět doma, zvýšit objem nákupů od amerických dodavatelů, a ještě ke všemu podpořit vývoz do zahraničí. Dovoz skokově podraží, ale zastánci tohoto přístupu tvrdí, že vlastně nepodraží, protože vzestup dovozních cen bude kompenzovat posílení dolaru.

Potíž je v tom, že je to vlastně dovozní přirážka, kterou známe z českých ekonomických dějin (1990, 1997) i z dalších zemí včetně Slovenska, Maďarska i Polska. Na rozdíl od devalvace národní měny nepomohla vývozu, ale omezovala domácí spotřebu tím, že zdražovala dovoz a představovala zvýhodnění domácích producentů vůči zahraniční konkurenci. Jako taková byla mezinárodními organizacemi typu WTO a MMF akceptována jen jako dočasné stabilizační opatření, které bylo postupně omezováno a nakonec zrušeno, a to i u nás. Už tehdy to bylo kontroverzní opatření, které se těšilo malé oblibě veřejnosti.

Tvrdit, že border tax je zdanění spotřeby, blízký ekvivalent DPH, a jako takové je v souladu s pravidly Světové obchodní organizace, jak říkají její američtí zastánci, je samozřejmě nonsens. Když se jich zeptáte, proč DPH se základní sazbou 20 procent ne, a hraniční daň 20 procent ano, tak ti poctivější řeknou, že je to kvůli tomu, že DPH je vůči mezinárodnímu obchodu neutrální (vývoz podléhá vratce), kdežto hraniční daň ve skutečnosti funguje jako dvacetiprocentní zdanění netto dovozu. Je to protekcionismus, a ne že ne.