Zanedlouho si však lidé začnou všímat, že hlavní hnací motor této víry – totiž fakt, že německá ekonomika pokračovala v růstu, zatímco většina ostatních ekonomik v eurozóně zažívala vleklou recesi – představuje výjimku, která se brzy ztratí.
Ve dvanácti z posledních 20 let bylo německé tempo růstu nižší než průměrné tempo růstu ostatních tří velkých ekonomik eurozóny (Francie, Itálie a Španělska). Během postkrizového období sice německý růst prudce vylétl nahoru, avšak Mezinárodní měnový fond předpovídá, že do pěti let opět klesne pod průměrnou úroveň dotyčných tří zemí. A klesne rovněž hluboko pod průměr celé eurozóny, která zahrnuje i menší středoevropské a východoevropské státy, jež rostou rychle.
Skrytý problém
Jistě, Německo má některé očividné výhody. Bližší zkoumání však odhalí, že tyto výhody nejsou tak pozitivní, jak se na první pohled zdá.
Tak například se Německo blíží plné zaměstnanosti – což ostře kontrastuje s dvojcifernou mírou nezaměstnanosti převažující ve velké části eurozóny. Kombinace plné zaměstnanosti a nízkého tempa růstu však ve skutečnosti ukazuje na skrytý problém: velmi pomalý růst produktivity. Když se k tomu přičte zmenšující se okruh zaměstnanců schopných uspokojit potřeby německého trhu práce – německá populace stárne a přijíždějící uprchlíci nemají potřebnou kvalifikaci, pak se zdá, že německou ekonomiku čeká dlouhé období loudavého výkonu.
Další zdánlivou výhodou jsou velké finanční rezervy Německa, které ho nejen ochránily před krizí, ale zároveň s sebou nesly značný politický vliv. Německé prostředky byly pro záchranu hluboce zasaženého okraje eurozóny nepostradatelné, a tak se tato země logicky stala klíčovou součástí všech snah o vyřešení krize.
Německý souhlas byl zapotřebí k vytvoření evropské „bankovní unie“, která zahrnovala převod kontrolních pravomocí na Evropskou centrální banku (ECB) a založení společného fondu na řešení situace krachujících bank. A německý odpor přispěl k odkladu intervence ECB na trzích dluhopisů; když ECB konečně svůj program nákupu dluhopisů spustila, učinila tak s tichým souhlasem Německa.
Když jsou však dnes úrokové sazby na nule, velké úspory už Německu příliš užitku nepřinášejí. A protože finanční bouře se do značné míry přehnala, postrádá Německo nové příležitosti, na nichž by mohlo demonstrovat svůj politický vliv v eurozóně i mimo ni.
Díky silnému angažmá ve středoevropských a východoevropských ekonomikách bylo Německo klíčovým účastníkem minských dohod, které měly ukončit konflikt na Ukrajině, avšak v blízkovýchodních státech, kam se dnes soustřeďuje pozornost světa, mají Němci jen malý vliv. Řada lidí sice vyzdvihuje vůdčí politickou roli Německa v uprchlické krizi, avšak skutečnost je taková, že Německo bylo uvrženo na frontovou linii této krize, aniž má významný vliv na faktory, které ji vyvolávají, což ho vystavuje značnému tlaku. Německo je dnes vůbec poprvé v pozici, kdy musí žádat partnery z Evropské unie o solidaritu, protože nedokáže samo absorbovat všechny nově příchozí.
Pocity však jako obvykle zaostávají za realitou, a tak je Německo nadále všeobecně pokládáno za nejmocnější sílu v eurozóně. Jak ovšem globální hospodářský cyklus urychluje návrat Německa ke „starému normálu“, bude mocenský posun v Evropě stále nepřehlédnutelnější.
Díly skládanky
Německo, které vyváží značný objem investičního zboží, těžilo více než ostatní členské země eurozóny z investičního boomu v Číně a dalších rozvíjejících se ekonomikách. Růst rozvíjejících se ekonomik však dnes výrazně zpomaluje, což platí i o Číně, kde se poptávka přesouvá od investic ke spotřebě. To podkopává německý růst a prospívá jihoevropským zemím, které vyvážejí víc spotřebního zboží.
Probíhající posun hospodářské a politické mocenské dynamiky v Evropě bude mít pravděpodobně velký vliv na fungování Evropské unie – a zejména na fungování eurozóny. Bez silného Německa, které by se dožadovalo fiskálních omezení a naléhalo na zavádění obtížných, ale nezbytných strukturálních reforem, mohou například ostatní země ztratit motivaci dělat, co je třeba pro zajištění dlouhodobé spravedlnosti a stability. Zůstaneli inflace nízká, mohla by ECB cítit volnější ruku k uskutečňování dalších kol měnového stimulu, což by dále podkopalo fiskální cíle.
Stručně řečeno platí, že možná směřujeme k méně „germánské“ hospodářské politice v eurozóně. To by sice mohlo zvýšit popularitu EU na okrajích, ale také by to mohlo zesílit odpor k členství v EU v Německu – v zemi, která navzdory slábnoucí hospodářské síle zůstává důležitým dílem integrační skládanky.
Autor je ředitel Centra pro studium evropské politiky
Čtěte také:
Ztrácí německá ekonomika dech? Tamní průmysl má stále méně zakázek
