Další klíčový evropský projekt se ocitá v ohrožení. Přibližně dvacet let poté, co byly na základě Schengenské smlouvy poprvé zrušeny hraniční kontroly, obnovilo Německo kontroly na svých hranicích s Rakouskem a Francie na svých hranicích s Belgií.
Kontroly mají být dočasné a drtivá většina ostatních hranic zůstává otevřená. Evropa však zjevně nesměřuje k větší otevřenosti – a to je vážný problém.
Tento odklon od „Evropy bez hranic“, vyvolaný záběry na uprchlíky kráčející přes vnitřní hranice, dále zesílily zprávy, že většina strůjců listopadových útoků v Paříži přicestovala z Belgie a někteří možná vstoupili do EU přes Balkán. Začalo se tedy předpokládat, že musí dojít ke kompromisu mezi bezpečností a otevřeností. Tak to však zdaleka není.
Teroristické cíle
Ve skutečnosti se zdá, že opětovné zavedení hraničních kontrol je příkladem „bezpečnostního divadla“ – politiky, která má vyvolat u veřejnosti dojem, že se něco dělá.
Odklon od Schengenu však vůbec nezvýší bezpečí Evropanů, ale ve skutečnosti bude boj proti terorismu ztěžovat, protože státy budou nuceny vyčlenit cenné zdroje – v případě úplného zrušení smlouvy by se jednalo o tisíce policistů – na kontrolu dokladů na hranicích.
A tyto zdroje by se pak už nedaly použít na vyšetřování teroristických aktivit. Toto vyšetřování přitom musí být maximálně podpořeno. Jeho cíl – identifikovat hrstku teroristů ukrývajících se mezi miliony spořádaných občanů dříve, než spáchají násilný akt – se koneckonců rovná hledání jehly v kupce sena.
Měli bychom mít na paměti, že když se pětice zemí – Belgie, Francie, Německo, Lucembursko a Nizozemsko – v roce 1985 dohodla (v lucemburské vesnici Schengen) na zrušení hraničních kontrol, neučinila tak z pouhého rozmaru nebo kvůli vzletným vizím několika politiků.
Opětovné zavedení hraničních kontrol je příkladem bezpečnostního divadla
Bezpečnostní složky účastnických zemí si uvědomovaly, že zastavovat lidi na vnitřních hranicích v boji proti významným hrozbám, jako jsou organizovaný zločin nebo pašování drog, nepomáhá. Další impulz vzešel od řidičů kamionů, kteří protestovali proti dlouhému čekání na celnicích.
Přesto trvalo ještě deset let, než tvrdá a detailní vyjednávání, která zahrnovala i snahu o posílení vnějších hranic EU, umožnila v roce 1995 skutečné zrušení vnitřních hraničních kontrol.
Schengenský systém má samozřejmě své chyby. Stejně jako v případě eurozóny byla na začátku tohoto prostoru jen malá skupinka členských zemí, které měly podobnou perspektivu a schopnost implementovat společná pravidla. Brzy se však k němu připojila řada dalších států, z nichž některé – jak později vyšlo najevo – nedokázaly dodržovat dohodnuté standardy.
Limitovaný Frontex
Nerovnováha v oblasti konkurenceschopnosti a fiskálních pozic vedla v eurozóně k vleklé hospodářské krizi. V schengenském prostoru zase neschopnost některých zemí dostatečně chránit vnější hranice – kvůli nedostatku administrativních kapacit (což platí zejména o Řecku, ale do jisté míry i o Itálii) v kombinaci s geografickými překážkami, jako je dlouhé a členité pobřeží – podkopala tváří v tvář uprchlické krizi důvěru v jeho funkčnost.
Eurozóna svou krizi přežila ze dvou klíčových důvodů. Zaprvé měla Evropská centrální banka coby její společná instituce pravomoc jednat. A zadruhé se členské státy částečně vzdaly kontroly nad svými bankami, aby zvýšily celkovou stabilitu systému.
Má-li přetrvat schengenský prostor, musí se ubírat podobným směrem a vytvořit společnou instituci zodpovědnou za bezpečnost vnějších hranic a posílení rámce vnitřní bezpečnosti.
V současné situaci je obrana vnějších hranic Schengenu věcí jednotlivých členských států, z nichž jeden, Řecko, se už potýká se zničující hospodářskou krizí. A jediný celounijní podnik s názvem Frontex, který má pomoci s ostrahou vnějších hranic, je ve své činnosti silně limitován.
Evropská pobřežní hlídka
Schengenský prostor potřebuje skutečnou evropskou pobřežní hlídku s vlastním rozpočtem, plavidly a personálem. Lze očekávat, že hlavní bezpečnostní hrozbou zůstane ještě nějakou dobu Středozemní moře, a to jak kvůli nezákonné imigraci, tak i kvůli blízkosti teroristických výcvikových center.
Proto dává smysl, aby nová pobřežní hlídka financovaná z fondů EU začala právě tam. I malý zlomek rozpočtu EU by výrazně převyšoval částku, kterou má k dispozici jakákoli jednotlivá země.
Evropská pobřežní hlídka by navíc představovala fiexibilní nástroj umožňující v každém okamžiku co nejefektivněji alokovat zdroje.
I kdyby se koneckonců bezpečnostní hrozby dál koncentrovaly ve stejné rozsáhlé oblasti, nejnaléhavější problémy se mohou postupem času značně změnit. Loni byla problémem jižní Itálie. Dnes je to Egejské moře. Zítra to může být jiná oblast. Evropa se musí připravit na jakoukoli eventualitu.
Zachovat otevřenost a zároveň bezpečnost je nejen možné; první je schopno dokonce posilovat druhé. Státy v schengenském prostoru si musejí uvědomit, že bezpečnostní důvody pro zrušení vnitřních hranic jsou dnes stejně závažné jako v okamžiku, kdy do tohoto prostoru vstupovaly.
Autor je ředitel Centra pro studium evropské politiky
Čtěte také:
Migrace je jedním z dominantních témat nizozemského předsednictví
