Český daňový systém patří v EU mezi nejsložitější, dobře si nevedou ani tuzemské investiční pobídky. Pokud vezmeme v úvahu legislativní proces, složitost průběhu podání daňových přiznání a další kritéria, komplikovanější to mají už jen Italové, Řekové nebo Chorvati. Velký svízel pro daňové poplatníky v Česku představují zejména daně z příjmů, které jsou zde již téměř třicet let, přitom každý rok je přidána nějaká složitost.
Každá firma (ať již podnikatel jako fyzická osoba, nebo podnik jako právnická osoba) má s časovou náročností přiznání k dani z příjmů zkušenosti. Jednou z příčin je složitost zákona, který vedle pravidel pro zdanění příjmů fyzických osob zahrnuje i zdanění zisků podniků. Už jen oddělení těchto dvou daní do samostatných zákonů se přitom samo nabízí.
Zákon jako takový sice zaznamenal mnoho úprav a doplnění, ale jeho základ zůstává stejný. I přes veškerá prohlášení ministerstva financí, že je třeba přijmout zákon zcela nový, tak stojí ten původní v daňovém řádu stále pevně rozkročen. A i když funguje a naučili jsme se s ním žít, daňové poplatníky stále trápí. Proč tomu tak je? A co by bylo možné zjednodušit?
Přehlídka složitostí
Vezměme si například takzvanou superhrubou mzdu. Tato česká specialita zaměstnavatelům zdanění příjmů ze závislé činnosti jen zbytečně komplikuje, zatímco původní danění mzdy hrubé bylo nejen z mého pohledu funkčnější a uživatelsky přívětivější. Sněmovna však návrhům na její zrušení odolává už jen proto, že by bylo nutné nahradit s tím související výpadek v rozpočtu. A aby se mu zamezilo, musela by se zvýšit procentní sazba daně z příjmů ze současných 15 na minimálně 19 procent, což se ovšem politicky velmi těžko „prodává“.
Další možnosti, jak systém „provzdušnit“, nabízí celá plejáda příjmů od daně zcela či částečně osvobozených či slevy na dani a daňová zvýhodnění. Na jednu stranu je zcela legitimním společenským požadavkem některým skupinám poplatníků od daňového zatížení ulevit (podpora rodin s dětmi či podpora spoření na důchod a zajištění vlastního bydlení), ale například takové stravenky nejsou ničím jiným než částí osvobozeného příjmu, kterou by bylo možné nahradit paušální částkou dva tisíce korun měsíčně. To nakonec potvrzuje i sama ministryně financí. Podstata benefitu by zůstala stejná, ale odpadl by zbytečně složitý výpočet (pro zaměstnavatele není nákladem celý příspěvek na stravování, ale pouze jeho část) i náklady na administraci celého systému.
Na nedokonalosti současného daňového řádu ukazují i celospolečenské trendy posledních let, kdy vlivem volného pohybu a trhu práce v EU přibývá i příjmů ze zahraničí. Lidé také mají stále častěji příjmy z více zdrojů, vedle tradičního zaměstnání či podnikání se tak stávají standardem například i příjmy z pronájmu nemovitostí až již dlouhodobého, či krátkodobého. Právě u něj – tedy platforem typu Airbnb – se pak dostává často i zaměstnanec do režimu zdanění příjmů z podnikání s povinností podat daňové přiznání. Bez větší paušalizace zdanění těchto vedlejších příjmů fyzických osob to v budoucnu nepůjde.
Podniky navíc nezdaňují pouze příjmy, ale zisky, proto jsou důležité také výdaje.
I zde vstupujeme do oblasti, která je velmi nepřehledná. Zejména kvůli snaze zákonodárců nastavit nikoli principy, ale konkrétní limity a výjimky, je nesnadné spolehlivě rozeznat, které výdaje jsou daňové uznatelné a zda některé limity již nejsou historicky překonané. Příkladem mohou být neuznatelné výdaje na reprezentaci či nelogické účtování finančního leasingu jako nájmu, byť je reálně pořízením majetku.
Některé komplikace v daňové oblasti pak mají i objektivní důvody. Vyplývají ze společného cíle EU zabránit přesunu základu daně mezi daňovými jurisdikcemi, tedy jednotlivými státy. To je mimo jiné případ transferových cen či limitované výše daňově uznatelných úrokových nákladů. Podnikům v Česku a dalších evropských zemích tím ale přibývají další – a velmi zatěžující daňové povinnosti.
Jde například o nové požadavky na doplňkové informace o přeshraničních dodávkách mezi podniky ve skupině. Další položkou jsou informace o odeslaných platbách do zahraničí, a to i těch, které jsou od daně osvobozené. Je jen malou útěchou, že tyto povinnosti rostou všem podnikům v EU stejně. Pokud jde o transferové ceny, dopředu zpracovaná dokumentace založená na stejných principech, ze kterých vycházejí správci daně, je dobrým základem pro úspěch a minimalizaci rizik významných doměrků.
Začít se musí jinde
Dosavadní daňový postup je zkrátka desítky let překonaný. Nabízí přitom dostatek prostoru pro zjednodušení. Co nám tedy brání? Ministerstvo financí jako předkladatel zákona obvykle postupuje od konce, tedy připraví paragrafové znění zákona a pak se jej snaží v legislativním procesu obhájit. Rozumné by ovšem bylo připravit nejdříve záměr, jak zákon upravit a hlavně zjednodušit, a teprve na základě těchto tezí vyhotovit paragrafové znění novely zákona.
Nadějí je novela daňového řádu z dílny ministerstva financí, která se právě blíží ve sněmovně ke konci legislativního procesu a která nově upravuje daňovou informační schránku. Ta umožní finanční správě připravit pro daňové poplatníky takové interaktivní internetové prostředí, kde bude k dispozici již návrh daňového přiznání obsahující trvalou část údajů o poplatníkovi včetně údajů o dětech či běžně uplatňovaných slevách.
Důležitou výzvu v této oblasti představuje možnost a schopnost poskytovat zaměstnancům potvrzení o zdanitelných příjmech od zaměstnavatelů přímo elektronicky. I tyto údaje musejí být v elektronickém návrhu daňového přiznání již předpřipraveny. Do doby, než tato klíčová změna najde své místo ve Sbírce zákonů, ale zůstává smutnou skutečností, že zatímco si základní údaje o svých zákaznících pamatuje kdejaký e-shop, v oblasti daní půjde o úplnou novinku.
Přes veškerá prohlášení, že je třeba přijmout zákon nový, stojí ten původní v daňovém řádu pevně rozkročen.
