Dlouhodobě užívané triviální pravidlo o výpočtu čistého příjmu říká, že aby člověk zjistil, kolik peněz mu reálně zbude z jeho výplaty, musí svoji hrubou mzdu – tedy tu, která je obvykle uvedena v pracovní smlouvě – ponížit přibližně o třetinu. V té je zahrnuta daň z příjmu a také výdaje spojené s povinnými odvody na sociální a zdravotní pojištění. Zbytek peněz už připadne jemu samotnému. Jenže ve skutečnosti je to s daněmi komplikovanější.
Naše peníze totiž směřují do státní kasy také v rámci ostatních běžných výdajů. Ať už ve chvíli, kdy u pokladny v obchodě platíme za jídlo na víkend, koupíme si pozemek, na kterém si následně hodláme vybudovat malou zahrádku, nebo třeba jedeme po dálnici na druhý konec republiky.
Jak část svých příjmů tedy po zahrnutí všech těchto výdajů doopravdy státu odvádíme? Na to se již několik roků za sebou snaží odpovědět lidé z Liberálního institutu v rámci projektu Daňové břemeno. Z jeho nejnovější „edice“ vyplývá, že průměrná složená zátěž českého zaměstnance ve srovnání s loňským rokem opět o něco narostla. Konkrétně na 64,78 procenta, což je o 0,47 procentního bodu více než v roce 2020 a také více než v předcházejících dvou letech.
„V našem výpočtu počítáme s průměrným zaměstnancem, jehož všechny příjmy podléhají standardním daňovým pravidlům a který navíc během roku celý svůj příjem z daného roku utratí,“ přibližuje metodiku ředitel výzkumu Liberálního institutu Jan Mošovský. „Náš výpočet započítává jako daně všechny zákonem stanovené a vynutitelné platby včetně plateb, které se sice formálně nenazývají daněmi, ale například pojištěním nebo poplatky, pokud jsou nekonsenzuální povahy,“ vysvětluje dále.
Samotný výpočet probíhá v první fázi převedením zaměstnancovy hrubé mzdy na mzdu superhrubou (ta byla pro letošek zrušena, ale aktuální výzkum mapuje daňové břemeno za rok loňský). Od ní jsou postupně odečteny jednotlivé položky v podobě již zmíněných odvodů na sociální a zdravotní pojištění a daně z příjmu stejně tak jako daní majetkových, spotřebních a daně podnikatelské. Ta obsahuje daň z přidané hodnoty (DPH).
Výhodou výše uvedené metodiky je podle Mošovkého skutečnost, že se tak zabrání případnému dublování některých položek, jako je třeba právě DPH. Jinými slovy, daný postup zajistí, aby všechny typy daní byly ve výpočtu zahrnuty pouze jednou.
Vloni Češi zaplatili státu o 2,5 tisíce méně
Při výpočtu celkového daňového břemena vycházel think tank z průměrné mzdy za první letošní čtvrtletí. Tím se v rámci mzdy superhrubé dostal na částku 47 212 korun. Po odečtení dílčích daňových výdajů pak analytici došli k závěru, že typickému tuzemskému zaměstnanci zůstane z této sumy na vlastní potřeby každý měsíc 35,22 procenta výdělku, tedy 16 630 korun.
Zajímavé je rovněž to, že ve srovnání s loňskem si tuzemští pracovníci pohoršili v součtu za celý kalendářní rok hned o 2663 Kč. A to navzdory faktu, že se daňová zátěž měla dle očekávání měnit posouvat opačným směrem. Sám Mošovský si danou skutečnost vysvětluje tím, že během loňského roku došlo k pokračujícímu růstu průměrných výdělků, s nimiž se ruku v ruce navyšuje i samotná daň z příjmu.
Uvedené výsledky je podle něj potřeba brát s určitou mírou rezervy, a to zejména kvůli „počtu, komplexitě a často lokální odlišnosti mnohých daní a poplatků“ či prosté skutečnosti, že „některé platby mohly být opominuty, nebo se výrazně liší mezi různými regiony a jednotlivci“. Druhým dechem však dodává, že díky jejich výzkumu si lidé mohou udělat dobrou představu o tom, jak velké míře ekonomické svobody se u nás vhledem k aktuálně nastaveným pravidlům vlastně můžeme těšit, respektive netěšit.
„Slovy laureáta Nobelovy ceny za ekonomii Friedricha Hayeka, stát, který by si přisvojil 100 procent vytvořeného bohatství, by byl teprve v pravém smyslu totalitou. Touto optikou jsme pak téměř ve dvou třetinách cesty k ekonomické nesvobodě, alespoň měřeno z pozice průměrného zaměstnaného člověka,“ dodává Mošovský.
Podle analytika společnosti BH Securities Štěpána Křečka daňové břemeno českých zaměstnanců zas až tak extrémní není. Alespoň s ohledem na ostatní vyspělé země: „Stanovená metodika se běžně nevyužívá, bylo by však zajímavé výsledky z České republiky srovnat s dalšími státy. Domnívám se, že státy v západní Evropě by měly celkové daňové břemeno vyšší a státy z východní Evropy zas nižší. To znamená, že bychom došli ke stejným závěrům, jaké ukazují méně detailní metodiky, které se běžně využívají.“
Tím má na mysli například srovnávání výše daňových sazeb či metriku celkového daňového zatížení vůči HDP. V ní podle tři roky starých dat Evropské komise „vedlo“ Dánsko následované Francií, oba státy se v roce 2018 dostaly přes hranici 45 procent. Česká republika se umístila v rámci celé tehdejší osmadvacítky jako šestnáctá, přičemž míra jejího zatížená byla na úrovni zhruba o deset procentních bodů nižší.
Křeček poukazuje také na skutečnost, že analýza Liberálního institutu nezohledňuje přinejmenším ještě jeden základní předpoklad, a sice chování samotných spotřebitelů: „Například lidé s průměrnou mzdou mají tendenci část svých příjmů uspořit. Výpočet však kalkuluje s tím, že vždy vše utratí, což není realistické. Zaměstnanci mají navíc často kromě příjmů ze zaměstnání i další typy příjmů. S tím výpočet rovněž nekalkuluje. Mnozí investují či pronajímají nemovitosti. Tyto skutečnosti by finální výpočet pozměnily,“ tvrdí analytik.
