Skandinávie volí vyčkávací taktiku
Vzemi vyspělé demokracie Dánsku se o zásadních problémech dalšího vývoje země rozhoduje v referendu. A v něm se Dánové 28. září rozhodli, byť malou většinou, že si nepřejí, aby jejich koruna byla nahrazena eurem. Při racionálním uvažování, vzhledem k jejich proklamovaným cílům dosažení jednotné Evropy, by Dánové měli volit ve prospěch společné měny. Tak je přesvědčovali i představitelé hlavních politických stran a většina národní elity. Co tedy vedlo k tomu, že postoj Dánů k euru je negativní? V nepravý čas. Pro stoupence eura bylo nešťastné již načasování referenda. Všechny pečlivě připravené logické argumenty ve prospěch společné měny ještě na začátku roku platily a průzkumy veřejného mínění v době rozhodnutí o vyhlášení referenda v březnu tohoto roku naznačovaly šedesátiprocentní převahu kladných odpovědí. Jenže svět a Evropa jsou v pohybu. Od začátku roku se staly události, které dánská intelektuální a politická elita považovala za přechodné nebo nevýznamné, a tak je také prezentovala voličům. Leč politický cit občanů tento vývoj vyhodnotil opačně. Dánské referendum také ukázalo, že v tomto aktu přímé demokracie často převažují emocionální motivy nad dlouhodobými úvahami, i když o ně v referendu právě šlo. Euro znovu a výrazně před referendem ztrácelo k dolaru, klesalo i pod hranice, které byly postupně považované za krajní. Kdyby nedošlo pár dnů před referendem k mohutné intervenci ve prospěch eura ze strany světových institucí, které mají možnost působit krátkodobě na směnný kurs měn, euro by se dále propadalo a lámalo další psychologické hranice. Přesto však negativní postoj ke společné měně voliče nikterak neochrání před důsledky jejího propadu, neboť dánská koruna je pevně svázána svým směnným kursem s eurem. A na tento mechanismus referendum žádný vliv nemá. Spíše to ovlivní podnikatelské aktivity, neboť úroková míra dánské koruny je vždy o něco vyšší než úroková míra eura. Voličova logika. Dánská koruna se bude ze světového hlediska – stávat spíše exotickou měnou, za což budou muset Dánové platit. Volič měl však přes všechna ujišťování o pouze přechodné slabosti společné měny svoji logiku. Slábnoucí euro pro něj odráží současné neřešené problémy Evropské unie, které se budou ještě zvyšovat se vstupem nových chudších členů, ve srovnání se stabilizovanými politickými poměry USA a jejich ekonomikou, překonávající naopak předtím nevídané meze růstu. K přesvědčení o nevhodnosti nahrazení dánské koruny společnou měnou působilo i posilování britské libry k euru. Faktory poklesu eura jsou skutečnými problémy Evropské unie. Emoce plně působily při posuzování skutečností, které zdánlivě nemají žádný vliv na posuzování přeměny dánské koruny do eura. Tou bylo například uvalení sankcí Evropské unie proti Rakousku. Dánský občan je spíše pochopil jako vnucování vůle větších států státům malým, nikoliv jako akt proti projevům národní nesnášenlivosti, která musí být cizí příští sjednocené Evropě. Ohrožení státu blahobytu. Dánsko se postupně propracovávalo obdobně jako Norsko a Švédsko ke své současné podobě státu blahobytu. Po potížích s přehnanou štědrostí dochází k optimálnější podobě vzhledem k možnostem dánské ekonomiky. Osud každého občana je ponechán v jeho odpovědnosti, ale sociální síť nevyhrocuje rozdíly mezi chudými a bohatými a dává každému právo na důstojný život. Dánský občan proto ucítil ohrožení svého státu blahobytu s přechodem na euro. A nešlo jen o měnu. Podstatná je především obava související s rozšiřováním Evropské unie na východ a jihovýchod Evropy. Je však otázkou času, do jaké míry budou moci Dánové udržet svůj stát blahobytu s osamocenou dánskou korunou. Vícestupňová Evropa. Dánské referendum znovu spíše posílilo – i když tento vliv není potřeba přeceňovat – pro Českou republiku nepříznivý způsob sjednocování Evropy. A to Evropy vícestupňové s různou mírou integrace mezi jednotlivými seskupeními. V první skupině by byly země Evropské unie se zavedeným eurem, ve druhé státy integrované, ale bez zavedení eura (Velká Británie, Dánsko, Švédsko). Třetí skupinu by tvořily nově přijímané země, které by postupně mohly být vybízeny k postoupení do skupin vyšších, a čtvrtou státy, které nebudou schopny splnit integrační kritéria minimálně po dobu jedné generace. Zbývají země, jejichž právní systém a řád tržní ekonomiky je plně slučitelný se zásadami Evropské unie, ale které si mohou z ekonomického hlediska dovolit zachování své národní identity ve věcech politických, kulturních a sociálních, zůstat mimo unii a vyčkávat na její další vývoj, aby rozhodly později o přičlenění nebo zachování své svébytnosti. Takovými zeměmi jsou dnes Norsko, Švýcarsko a Island. Tento vývoj Evropy není po chuti nejen nám, ale také tahounům evropské integrace, jakými jsou bývalé velmoci Německo a Francie. Dánské ne euru prozatím posílilo náladu obyvatel proti zavedení eura ve Velké Británii a ve Švédsku. Opět se dostávají do hry o plnou evropskou integraci faktory spíše emociální než věcné. Jde o národní tradice. Referendum v Dánsku jednak potvrdilo meze sociální solidarity ve sjednocované Evropě, jednak meze vzdání se národní identity ve prospěch identity evropské. Skandinávské státy se nechtějí vzdát svých silně zakořeněných národních tradic, které se odrážejí v samém pojetí způsobu života i v preferenci životních hodnot. To je prvek, který nejsilněji působí v Norsku, v zemi, která si díky svému přírodnímu bohatství může podobný postup dovolit. Na Severu jedině u Finů, vzhledem k jejich historickým zkušenostem a malé možnosti samostatného přežití, převládá více snaha o evropskou identitu. Referenda o přijetí do Evropské unie, respektive o zavedení eura jsou však ve Skandinávii velmi těsná, což svědčí jednoznačně o tom, že nejde v těchto zemích o zásadní odpor k evropské integraci, ale spíše o postoj vyčkávací. Nevyzpytatelný vývoj světa, a to jak politický, tak hospodářský, však může náhle zvrátit také dnes převažující negativní tendence k zavedení eura ve Velké Británii a Skandinávii. Vícestupňová Evropa je však zároveň i hrozbou pro evropskou integraci. Při nepříznivém světovém politickém a hospodářském vývoji by mohla být příčinou trvalejšího rozdělení Evropy na integrační seskupení.
