Daňoví kouzelníci z Wall Street

24. 3. 2003

Hra s „daňovými úkryty“ byla lukrativní a utajená. Přeroste v další velký skandál?

V dubnu 1997 navrhla společnost Bankers Trust, dnes jedna z divizí Deutsche Bank, Enronu novou zajímavou skrýš pro jeho daně. Americký energetický gigant projevil o projekt zájem a 17. června poslal generální ředitel BT Thomas Finley šéfovi oddělení strukturovaných transakcí daňového odboru Enronu R. Davisi Maxeymu smlouvu. Drobným písmem k ní bylo připojeno i nezvyklé ustanovení, že dohoda pozbude platnosti, „pokud by nějaký předpis uzákoněný po sepsání tohoto listu vyžadoval registraci transakce jako ‚daňového úkrytu‘“ u amerického daňového úřadu IRS.
Finley měl důvod k znepokojení. V té době se v Kongresu projednával zákon o daňových úlevách z roku 1997, obsahující požadavek, aby finanční kouzelníci z Wall Street informovali IRS o utajovaných projektech daňových úniků, které podnikům po celých Spojených státech prodávali jako na běžícím pásu. To by byla pro Enron špatná zpráva, protože kdyby IRS na pochybný daňový úkryt navržený firmou BT přišel, téměř jistě by to celou transakci ohrozilo.
V srpnu 1997 byl návrh zákona schválen. Projekt Steele, jak se návrh Bankers Trustu nazýval, přesto pokračoval. Pro Enron znamenal šanci ušetřit na daních 78 milionů dolarů a pro BT jedenáctimilionový honorář, takže obě společnosti hledaly způsob, jak jej udržet. Záchrana přišla v podobě prestižní washingtonské advokátní kanceláře Akin, Gump, Strauss, Hauer & Feld. Ta byla ochotná sepsat „znalecký posudek“ zaručující zákonnost celé operace. Za honorář ve výši jednoho milionu dolarů předložila firma Akin Gump 16. prosince dvanáctistránkové dobrozdání, které projekt Steele posvětilo a které tvrdilo, že se na něj „nově přijatá ustanovení týkající se podnikových daňových úkrytů nevztahují“.
Všichni zúčastnění tvrdí, že dohoda, která umožnila Enronu i Bankers Trust uplatnit daňový odpočet za tytéž ztrátové hypoteční cenné papíry, jež byly ve vlastnictví investiční banky, byla zcela legitimní. Avšak nyní, když se celá transakce dostala na světlo, mnozí daňoví odborníci takový postoj zesměšňují. „Je to stejné, jakoby se dvě rodiny snažily nárokovat totéž nezaopatřené dítě,“ říká profesor účetnictví na univerzitě v Delaware a odborník na podnikové daňové úkryty Sheldon D. Pollack.
Z příhody plyne poučení, že daňové skrýše jen tak nezmizí. Objevují se však náznaky, že se lukrativní odvětví může stát dalším americkým obchodním skandálem. Rozruch, který nastal, když v únoru vyšlo najevo, že se dva členové nejvyššího vedení společnosti Sprint pokusili pomocí akciových opcí o daňový únik ve výši téměř 200 milionů dolarů, ještě vystupňovala nová odhalení týkající se machinací Enronu. Perličkou je svědectví vedoucího daňového oddělení Roberta J. Hermanna, který 5. března před konkurzním soudem vypověděl, že daňové úkryty byly pro nejvyšší vedení společnosti „trochu jako kokain – stali se na nich závislí.“
Tisíce stránek nových dokumentů vydaných americkým Senátem a konkursním vyšetřovatelem Enronu, které Business Week analyzoval, nabízejí dosud nejpodrobnější obrázek obchodů s daňovými úkryty. Vrhají světlo zejména na to, jak investiční bankéři, právníci a účetní, kteří z nich profitovali, projekty vytvářeli a prodávali. „Daňoví“ odborníci jsou nyní pod drobnohledem regulačních orgánů a právních zástupců žalobce. Dva demokratičtí poslanci z Massachussetts, Richard E. Neal a Edward J. Markey, požádali Komisi pro cenné papíry, aby obchody Enronu s Bankers Trust prošetřila. I když je velmi obtížné i prokázat organizátorům důmyslných projektů daňových úkrytů občanskoprávní či trestní odpovědnost, společný daňový výbor senátu složený ze zástupců obou stran slibuje tvrdý regulační zákrok. „Myslím, že pro prodejce daňových úlev nastal den zúčtování,“ prohlásil republikánský senátor za Iowu Charles Grassley 13. února na slyšení o daňových manipulacích Enronu. „My je dostaneme.“
Terčem Grassleyho hněvu jsou investiční bankéři, právníci a účetní patřící mnohdy k nejznámějším a nejúspěšnějším v USA. Často pracují ve velmi prestižních amerických firmách, jako jsou Merrill Lynch, Bear Stearns, J.P. Morgan Chase, Deloitte & Touche, Ernst & Young, Shearman & Sterling, či King & Spalding. Všichni tito odborníci svou činnost samozřejmě obhajují. Často poukazují na fakt, že obchodní společnost má zákonné právo minimalizovat svůj daňový výměr, zákony jsou nejasné a ne všechny daňové úkryty jsou nezákonné.
Podrobnější informace o projektech, které nabízejí, však zveřejnit nechtějí. Tady se nejedná o staromódní kšeftování, které Kongres postavil mimo zákon už roku 1986 – jednoduchá partnerství, která vyžadovala jednorázovou investici například do dobytkářského ranče (viz tabulka). Tohle je revoluční skok vpřed. Například daňové úkryty Enronu představovaly složité, strukturované finanční transakce pracující s širokým spektrem exotických finančních derivátů. Vyžadovaly aktivní správu ze strany společnosti a trvalou účast organizátora projektu. To jediné, co mají úkryty nové generace se svými primitivními předchůdci společné, je fakt, že existují jen kvůli snižování daňové povinnosti.
Jejich organizátoři patří mezi nejlépe placené lidi z Wall Street, nejsou však ani zdaleka tak známí jako specialisté na fúze, analytici či manažeři fondů. A ne náhodou. Jsou si dobře vědomi negativní publicity spojené s úspěšnými daňovými úniky a příliš na sebe neupozorňují. Je to jednoduché – hlavní je, aby se o těchto transakcích nedozvěděl daňový úřad. V těch vzácných případech, kdy IRS nějaký nový projekt daňových úniků objeví – většinou proto, že některého ze zúčastněných hryže svědomí a anonymně zašle úřadům balík příslušných materiálů – jeho tvůrci jej brání do posledního dechu, protože sází na to, že po letech soudních procesů dosáhnou s IRS poměrně bezbolestného vyrovnání.
Využívání daňových úkrytů je založeno na utajení, a proto je již z podstaty věci nemožné určit, o jak rozsáhlou oblast jde. V roce 1999 ale ekonom Martin Sullivan odhadl, že daňové úkryty velkých společností stojí státní pokladnu ročně až 30 miliard dolarů. Ať už je tento údaj správný, či nikoli, mnoho odborníků se shoduje, že to může být jeden z hlavních důvodů, proč firmy v posledních letech platí stále menší daně. „Enron v tom rozhodně nejel sám,“ tvrdí Lee A. Sheppard, redaktor a přispěvatel časopisu Tax Notes.
Před daňovou reformou z roku 1986 prodávaly daňové úkryty obvykle účetní společnosti. Ale koncem osmdesátých let, když se bankovní obchody přestávaly hýbat, vstoupily na trh investiční banky. Ve vymýšlení daňových úniků, měly oproti účetním firmám dvě obrovské výhody – možnost prodávat cenné papíry a schopnost zajistit kapitálové prostředky. Banky přebraly advokátním kancelářím nejlepší daňové odborníky a začaly s prodejem nových propracovaných produktů. „Byli to podivíni,“ říká veterán divize daňových úkrytů jisté nadnárodní banky. „Tady nešlo o obdivované hvězdy jako ve fúzích a akvizicích. Žádné poplácávání po ramenou s nejvyšším vedením. Tihle lidé žili jenom svými daňovými zákony.“
Co jim chybělo, pokud šlo o styl, vynahradily výnosy. Daňoví poradci si za své služby účtovali honoráře dosahující až jedné třetiny ušetřených prostředků. Jedním z průkopníků byla firma Merrill Lynch & Co. Finanční skupina podniků, již vedli E. S. Purandar Das, generální ředitel, který z firmy již odešel, a současný prezident pro oblast globálních trhů a investičního bankovnictví Arshad R. Zakaria, prodala v letech 1989 a 1990 projekty daňových úniků společnostem Allied Signal, American Home Products (nynější Wyeth), Colgate-Palmolive a dalším. Projekty umožnily firmám dosáhnout na papíře obrovských kapitálových ztrát, které kompenzovaly kapitálové výnosy. Mluvčí společnosti Merrill říká: „S daňovými úkryty jsme neměli nic společného.“ Federální odvolací soud však transakce týkající se společností Allied Signal, Wyeth a Colgate označil za daňové úkryty a zamítl je. Zakaria i Das odmítli celou věc komentovat.
Počátkem devadesátých let se mnoho bank při prodeji daňových úkrytů jistilo dohodami o důvěrnosti informací. V roce 1997 s tím musely přestat, protože americký Kongres prosadil požadavek, že daňové úkryty „nabízené pod podmínkou zachování důvěrnosti informací“ musí být registrované u IRS. Ale i když firmy nebyly vázané utajením, nijak se těmito projekty nechlubily, aby na sebe neupozornily daňový úřad. A investiční banky tuto mlčenlivost využívaly jako rafinovaný prodejní stimul. „Vždycky jsme přišli za vedoucím daňového oddělení nějaké firmy a řekli jsme mu: Máme pro Vás naprostou novinku,“ vzpomíná jeden z veteránů oboru. „Patříte mezi prvních pět, za kterými jsme s tím přišli, a víc než pěti dalším už to ani nenabídneme.“
Dalšími klíčovými účastníky této hry byly advokátní kanceláře. Čas od času přišli jejich majitelé s novými nápady a ty potom s pomocí účetních firem či bank šířili dál. Jejich hlavní úlohou však bylo sepisovat posudky potvrzující legálnost těchto transakcí. Podle předpisů IRS byla tato prohlášení dokladem dobré víry obchodních společností a zaručovala jim imunitu před postihy za neuznané daňové úkryty. Vše ovládala nevelká skupina advokátů, z nichž mnozí dříve pracovali ve službách IRS. Byli to William S. McKee z firmy McKee Nelson, Fred T. Goldberg a Charles Morgan ze společnosti Skadden, Arps, Slate, Meagher & Flom, dále R.J. Ruble ze Sidley Austin Brown & Wood a Robert A. Rudnick z firmy Shearman & Sterling. Žádný z nich nebyl ochoten Business Weeku nic říci.
Někteří právníci však považovali celý podnik – a osobní nátlak používaný vlivnými klienty Wall Streetu – za nechutný. Roku 1999 daňový výbor Advokátní komory státu New York naléhavě žádal Ministerstvo financí, aby přestalo klientům s posudky právnickým firem promíjet pokuty. Proč? Protože kdyby se postihy zvýšily, měli by advokáti více důvodů své klienty odmítnout. „Každá velká firma byla někdy pod tlakem svých klientů, aby vyhotovila podobný posudek,“ tvrdí Dana Trierová, společnice newyorské firmy Davis, Polk & Wardwell. Ministerstvo financí žádost ignorovalo.
V roce 1995 se Enronu naskytla příležitost ke kolosálnímu daňovému úniku – opravdový dar z nebes. Auditorská firma Arthur Andersen nabízela jednoduchý a velmi rozšířený plán známý jako „podmíněná odpovědnost“. Za poplatek pouhých 500 tisíc dolarů ušetřila firma 66 milionů dolarů díky v transakci s názvem Tanya. Energetický gigant odmítl s Business Weekem o svých daňových transakcích hovořit.
Nejvyšší vedení Enronu bylo nadšené. Šéf daňového oddělení Hermann pověřil svého důvěryhodného podřízeného Maxeyho vedením oddělení strukturovaných transakcí, které se rozrostlo z jedné osoby v roce 1997 na sedmnáct v roce 2000. Nenápadní daňoví úředníci Enronu se stali hvězdami, které uzavírají výnosné obchody – a mají podobně ambiciózní výnosové cíle jako podnikoví obchodníci. „Dave [Maxey] si dokázal vytvořit vlastní svět a jednal s opravdu velkými zvířaty,“ vypráví jeden z bývalých zaměstnanců daňového oddělení Enronu. Maxeyho právník Philip H. Hilder tvrdí, že obchody společnosti „zahrnují daňové plánování v rozsahu plně podporovaném americkými daňovými zákony“.
Podobně jako většina ostatních byl i daňový úkryt Enronu určen k maximalizaci odečitatelných položek, úvěrů a ztrát – obecně uznávaného platidla na trhu daňových úniků. Na rozdíl od většiny ostatních společností však energetický gigant tyto transakce nevyužil k úpravě stávajících příjmů. To ve skutečnosti nepotřeboval, protože mohl využít nesmírných odpočitatelných položek za opce na cenné papíry. Enron si namísto toho vytvořil obrovskou budoucí daňovou úsporu a následně využil razantní účetní postupy, aby tato hypotetická aktiva proměnil v běžný příjem.
Protože se jednalo o složité transakce, trvalo v některých případech déle než rok, než byly vyhodnoceny a připraveny. Byly však dostatečně velké, aby měly podstatný dopad na hospodářský výsledek. Dvanáct daňových úniků, které firma realizovala v letech 1995 až 2001, přineslo daňové úspory ve výši 2,02 miliardy amerických dolarů – které byly následně proměněny v 2,079 miliardy běžných příjmů. Puntičkářský Maxey si mezitím vydobyl pověst tajnůstkáře. „Vědělo se o něm, že na poradách rozdává materiály a po jejich skončení je hned sbírá zpátky,“ vzpomíná jeden z bývalých zaměstnanců.
Maxeyho prvním velkým obchodem s investiční bankou byl projekt Steele. Jeho klíčovým prvkem byl fond hypotečních zástavních listů, vlastněný společností Bankers Trust, který byl ztrátový – a proto mohl být využit k daňovým úlevám. BT tyto cenné papíry, známé jako REMIC, převedla na nové partnerství nazvané ECT Investing Partners, které vlastnila společně s Enronem. Enron přihodil nějaké peníze a další drobná aktiva jako pronájmy letadel. Když tyto manévry skončily, měly obě společnosti právo uplatnit odečitatelné položky za REMIC.
Šikovné. Za normálních okolností by to bylo nezákonné, protože americké daňové zákony zakazují obchodní společnosti (v tomto případě Enronu) vstup do jiné firmy (ECT) pouze za účelem snížení daňového výměru. Aby tento předpis obešel, tvrdil Enron, že má pro transakci i jiné legitimní podnikatelské odůvodnění. A jaké bylo? Věřte, nebo ne, bylo to zvýšení výnosů – nebo též „zajištění finančního příjmu“, jak ve svém znaleckém posudku uvedla Akin Gump. Tyto právnické kličky kritizoval konkurzní vyšetřovatel Enronu Neal Batson, stejně jako již zmiňovaný společný daňový výbor senátu.
Akin Gump ve svém prohlášení konstatuje, že „na základě informací, které jsme v té době měli k dispozici, a platných právních norem, jsme dospěli k závěru, že tyto transakce můžeme schválit. Přesto však … provádíme přezkoumání svých záznamů a spisů, abychom potvrdili správnost našeho doporučení.“ Finley z Bankers Trustu, který nyní pracuje pro společnost Merrill Lynch, odmítl celou záležitost pro Business Week komentovat. Deutsche Bank odmítla o práci BT pro Enron hovořit, ale uvedla, že „je přesvědčena, že [podniknuté kroky] byly v souladu se zákonem.“
To je přesně ten typ machinací, kterým mají právníci a auditoři zabránit. Bohužel jim vynášely pěkné peníze a navíc se na těchto operacích často sami podíleli. Akin Gump pomáhal BT při tvorbě projektu Steele, což je konflikt zájmů, který advokátní kanceláři pravděpodobně znemožnil poskytnout Enronu objektivní nezávislé posouzení zákonnosti projektu. Společnost sama prohlašuje, že od Bankers Trustu i Enronu získala „poučený souhlas“.
Arthur Andersen, auditorská firma Enronu, jejíž souhlas byl pro úspěch projektu Steele nezbytný, si za přezkoumání daňového úkrytu v lednu 1998 účtovala zdánlivě ubohých 49 600 dolarů. Zdá se však, že v případě dalších úkrytů si Arthur Andersen našel způsob, jak vydělat. „Organizátor často zadával newyorské pobočce firmy Andersen k posouzení zaúčtování hypotetických transakcí, které [měl Enron v plánu], a poté ji Enron požádal o souhlas, když je skutečně provedl,“ uvádí zpráva konkursního vyšetřovatele vydaná 5. března. Andersen odmítl podrobnosti své práci na daňových úkrytech pro Enron komentovat, jeho mluvčí však prohlásil, že „hlavními účastníky této hry byly investiční banky a advokátní kanceláře“ a že „daňoví odborníci přihlíželi od postranní čáry“.
Samotná BT inkasovala za projekt Steele 8,5 milionu dolarů. V lednu 1998 zaplatil Bankers Trust Maxeymu letecký výlet do letoviska Boca Raton Resort & Club. O pár měsíců později poslal prezident a generální ředitel BT Frank Newman generálnímu řediteli Enronu Kennethu L. Layovi dopis oslavující úspěšné dokončení projektu Steele. Šéf Enronu předal sdělení Hermanovi a Maxeymu s připsanou poznámkou: „Dobrá práce. Díky, Ken.“
V oblasti daňových úkrytů evidentně nebyla o dobrý výdělek nouze. Zároveň zde byla jen minimální rizika. V roce 2000 předal Enron americkému daňovému úřadu záplavu 2 486 daňových přiznání. Žádný z těchto dokumentů přirozeně neavizoval skutečnost, že mnoho daňově odečitatelných položek Enronu a velká část jeho příjmů pochází z daňových transakcí. Aby se při kontrole něco takového zjistilo, musel by si revizor od společnosti vyžádat její daňové doklady – a ponořit se do úmorného zkoumání. To se moc často nestává. A ještě méně časté je, aby pracovník IRS odhalil sofistikovanou skrýš pro firemní daňové povinnosti. Pokud nezačnou úřady s podrobnějším šetřením – nebo pokud americký Kongres nevydá nové právní předpisy – není důvod věřit, že tyto daňové úniky zmizí.
Mike France, Emily Thornton, Heather Timmons, Louis Lavelle, New York. Business Week

Stručné dějiny daňových úkrytů Vznikly pro snížení daní, původně jako nabídka pro boháče. Firmy je nepotřebovaly, protože si každé odvětví v daňových zákonech pro sebe něco našlo. Vše se změnilo roku 1986.

50. léta Boháči obcházejí daňovou povinnost investicemi do obligací osvobozených od daní a pomocí fondů převádějí příjmy na své děti.

70. léta Účetní firmy nabízejí daňové úkryty v podobě dobytkářských rančů a ropných polí.

1986 Americký Kongres se brání zákonem o daňové reformě. Mnohé z těchto machinací končí.

Konec 80. let V oblasti daňových úkrytů začínají podnikat investiční banky, včetně Merrill Lynch

1995 Enron uskutečňuje první transakci, široce rozšířený daňový úkryt nabízený Arthurem Andersenem

1997 Kongres přijímá tvrdá opatření a vyžaduje registraci daňových úkrytů – což se většinou ignoruje

1998 Výnosy daňových manipulací: Šéf daňového oddělení Enronu odlétá soukromým letadlem společnosti Bankers Trust do floridského letoviska a sklízí chválu od generálního ředitele Kenetha L. Laye

2003 Odhalení machinací Enronu vyvolalo diskusi o nutnosti další reformy. Ve Washingtonu ji prosazuje například senátor Charlese Grassley.

Pod drobnohledem Černá listina firem, které pomáhaly Enronu s kouzly kolem daní. Všechny své jednání obhajují, ale společný daňový výbor senátu tyto transakce napadl.

Bankers Trust: Nejaktivnější organizátor daňových úkrytů Enronu – celkem na poplatcích získal přes 40 milionů dolarů. Nyní je součástí Deutsche Bank.

Chase Manhattan: V roce 1998 obdržel 11,25 milionu dolarů, když prodal Enronu daňový úkryt známý jako Apache, pojmenovaný po golfovém hřišti v Arizoně.

Deloitte & Touche: Vyšetřovatelé tvrdí, že firma v roce 1999 získala 8,325 milionu dolarů za prodej daňového úkrytu. D&T se hájí, že projekt Enronu „neprodala“.

McKee Nelson: Právní firma, která v jistém okamžiku uzavřela spojenectví s účetní společností Ernst & Young. Schválila komplexní transakce za rok 1998.

Shearman & Sterling: Velká newyorská firma, která se v devadesátých letech se stala vlivným poradcem investičních bank, jež nabízely daňové úkryty. Obchodu s bankovním domem Chase se zúčastnila jako poradce.