Ministři nemají jednotný názor na prodej státního podílu
Největší privatizační plán vlády Stanislava Grosse, chystaný prodej Českého Telecomu (ČTc), nemusí dopadnout tak růžově a hladce, jak si někteří členové kabinetu představují. V současné době nikdo neví, jak transakce dopadne a jaké komplikace v průběhu procesu vzniknou.
Březen, ale který?
Ministr informatiky Vladimír Mlynář, který svoji představu prezentoval v polovině září, soudí, že nového vlastníka jedenapadesátiprocentního podílu v ČTc by mohla vláda vybrat už v březnu 2005. „Budeme podporovat jednoznačně variantu prodeje celého balíku státního podílu, a to strategickému investorovi nebo konsorciu, jehož účastníkem bude strategický partner,“ prohlásil ministr.
Za slovesem „budeme“ se však skrývá pouze ministerstvo informatiky a možná resort průmyslu a obchodu, jehož šéf Milan Urban se - ještě - kloní k přímému prodeji, protože další dva členové vlády, kteří do způsobu privatizace budou mluvit s mnohem větší váhou než Mlynář či Urban, nemají tak jasnou představu.
Ministr financí Bohuslav Sobotka, který má prodej Českého Telecomu na starosti, sice v říjnu navrhne vládě několik variant, ale spíše se kloní k možnosti prodeje akcií na kapitálových trzích.
Také premiér Stanislav Gross, když se ho BBC ptalo, které varianty prodeje se mu zamlouvají, jednoznačně hovořil o kapitálových trzích. Důvod: prý odpadnou tlaky lobbistických skupin, které budou najímány různými firmami. Premiér však dodal: „Jediné, co je důležité a na co budu chtít odpověď, je, jestli skutečně platí výhrada, že prostřednictvím kapitálových trhů bychom přišli o poměrně velké množství peněz, protože by tam nebyl bonus za majoritu.“
„Na současném trhu je nepravděpodobné inkasovat významnou kontrolní prémii za majoritní podíl. Ta může být navíc kompenzována snížením příjmu pro stát v budoucnu. Každý strategický investor se bude snažit maximálně zadlužit Český Telecom i Eurotel a odčerpat finanční prostředky, což výrazně sníží budoucí příjmy státu na daních,“ řekl týdeníku EURO Vladimír Jaroš ze společnosti Wood & Company. Strategický investor totiž bude muset ze zákona nabídnout menšinovým akcionářům odkup akcií. Kdyby státu zaplatil například 60 miliard za 51 procent, zhruba dalších 40 miliard ho může stát povinný odkup.
Analytici firem Patria Finance a Atlantik FT shodně tvrdí, že prodejem akcií na trzích by stát získal méně peněz, a to zhruba o deset miliard. Je to pravda. Na druhé straně však také nikdo nepopírá, že prodejem na kapitálových trzích stát získá peníze mnohem dříve než při přímém prodeji pro jediného kupce či pro konsorcium firem. „Celá transakce se může uskutečnit v relativně krátkém čase a lze velmi dobře využít současný velký zájem finančních investorů o kvalitní investice. Úspěšné IPO firmy Zentiva je toho dokladem,“ dodává Jaroš z Wood & Company.
Špatné načasování.
Když se na prodej Českého Telecomu podíváme prizmatem vládního politika rok a třičtvrtě před volbami, výhodnější by bylo přece jen zvolit prodej na kapitálových trzích. To však neplatí pro Mlynáře, jehož strana US-DEU po parlamentních volbách na jaře 2006 zřejmě nebude mít žádný koaliční potenciál. (Pokud ovšem Mlynář nemá za lubem včas přestoupit do jakékoliv strany - kromě komunistů, která koaliční potenciál mít bude.) Nicméně dnes ministrovi informatiky skutečně může jít jen o to, aby se snažil získat co nejvíce peněz pro stát a nemusí mít na zřeteli ani to, kdo bude v roce 2006 sestavovat vládu. Protože s odhadovaným šedesátimiliardovým příjmem z přímého prodeje Českého Telecomu bude s největší pravděpodobností disponovat až rozpočet vlády, která vznikne po volbách v roce 2006. Současné volební preference napovídají, že to bude nejspíše vláda Mirka Topolánka a Miroslava Kalouska. Představa, že Gross v červnu 2006 položí Topolánkovi na stůl 60 miliard korun, musí být pro současné vedení ČSSD noční můrou!
Ministr Mlynář možná až příliš optimisticky odhaduje, že vláda vybere strategického partnera pro Český Telecom už v březnu příštího roku. Bankéři, se kterými týdeník EURO hovořil, tvrdí, že i při agresivním privatizačním harmonogramu lze podepsání smlouvy mezi státem a novým vlastníkem očekávat spíše v červnu nebo v červenci. Ale to ještě vůbec neznamená, že krátce po podepsání smlouvy přijdou do státní kasy i peníze. Spíše to bude v březnu 2006, ne-li v květnu.
Po podepsání smlouvy se státem totiž začne běžet takzvaný closing, což znamená vypořádání transakce. Bude ji muset schválit nejen Úřad pro ochranu hospodářské soutěže, ale i Evropská komise. Investora či investory také čekají složitá jednání o financování stomiliardového balíku. Jen pro dokreslení: smlouva o prodeji Unipetrolu mezi státem a PKN Orlen byla podepsána začátkem letošního června a nejoptimističtější odhady closingu hovoří o konci listopadu, což je téměř půl roku. Prodej Českého Telecomu nelze srovnat s prodejem Unipetrolu, jde o mnohem náročnější transakci, tudíž se očekává closing zhruba třičtvrtě roku. Navíc pro investora jakékoliv oddalování ukončení transakce vždy přináší benefit - třeba šetří peníze.
Manažeři Českého Telecomu a Eurotelu - kdyby mohli privatizační proces výrazně ovlivnit - by pravděpodobně také podporovali prodej na kapitálovém trhu, nebo brzdili prodej strategickému investorovi. Ten by totiž po zaplacení nejspíše brzy vyměnil všechny klíčové lidi ve vedení firmy. „Proč by chtěli manažeři sami sebe vyhodit ze židle,“ ptá se ředitel jedné investiční banky.
„Český Telecom nepotřebuje strategického partnera, firma je úspěšně řízená lokálním managementem a mohla by zkušenosti klidně rozdávat v zahraničí,“ tvrdí Jaroš z Wood & Company. Tento názor však také podporuje prodej prostřednictvím kapitálových trhů.
Riziko pro stát.
Pokud privatizace dopadne tak, že Český Telecom bude rozdělen na dvě části (Eurotel a zbytek), bude muset být řešena otázka přecenění 51 procent Eurotelu a s tím související daňová povinnost vůči státu. Jde o problém, o kterém se ví, ale nediskutuje se o něm. Přitom v sázce je minimálně deset miliard korun pro státní kasu. V bilanci Českého Telecomu v současné době má Eurotel hodnotu 29 miliard korun, přičemž je jasné, že hodnota celé firmy je minimálně dvakrát větší. Přitom majoritní podíl, 51 procent Eurotelu, nebyl nikdy přeceněn. (České radiokomunikace měly čtyřicetiprocentní podíl ve firmě T-Mobile původně zaúčtován za nízkou hodnotu, který však vyvedly na svoji kajmanskou dceru.) Informace týdeníku EURO říkají, že Český Telecom má 51 procent Eurotelu v účetnictví zhruba za 230 milionů korun, ale 49 procent, které koupil od americké firmy Verizon za 1,05 miliardy dolarů, má hodnotu 28,7 miliardy korun. Po přecenění by vznikl Českému Telecomu vysoký zisk, z čehož by musel zaplatit daň, která je dnes 28 procent. Odborníci odhadují tržní hodnotu celého Eurotelu v rozmezí od 70 do 90 miliard korun. V případě, že tržní cena Eurotelu bude 70 miliard, daňová povinnost z přecenění bude zhruba deset miliard, když 80, tak dvanáct, a když 90, tak až čtrnáct miliard. Každý strategický či finanční investor se však bude snažit této daňové povinnosti legálními způsoby vyhnout. Dnes nikdo neví, jak tuto problematiku bude řešit stát. Buď rezignuje na to, že tuto daň dostane v plné výši, nebo budoucího investora donutí k závazku daň zaplatit v plné výši. V tomto případě se však závazek odrazí na ceně, protože investor z celkové nabízené ceny odečte závazek ve výši zhruba deseti miliard. Ale může se stát, že se daňové povinnosti nějakým způsobem vyhne a nakonec nezaplatí, nebo zaplatí málo. V tom je riziko státu. Existuje ale i třetí cesta: Český Telecom majoritní podíl v Eurotelu přecení ještě letos a daň ze zisku vybere co nejdříve.
Sobotka do Londýna!
Kdo by měl mít o Český Telecom zájem? Když se hovoří o strategických partnerech, tak se objevují jména firem, jako dánská TDC, Swisscom, Vodafone, Orange, ale třeba i Deutsche Telekom. Ten měl zřejmě na mysli ministr Mlynář, když mluvil o strategickém investorovi. Z velkých finančních investorů se mluví o společnostech, jako Apax, Blackstone, CVC Capital Partners, Provident či Warburg Pincus.
Někteří investiční bankéři, se kterými týdeník EURO hovořil, uvádějí, že ministr financí Sobotka by měl co nejdříve požádat poradce státu pro privatizaci Českého Telecomu, konsorcium CSFB/CDI Corporate Advisory, aby ho vzal do Londýna. Ve finančním srdci Evropy by se mohl ministr jako zástupce majitele nabízené firmy osobně setkat se všemi potenciálními zájemci o Český Telecom, pohovořit s nimi a získat cenné informace a dojmy. A až potom vystoupit a prozradit veřejnosti plán, jak prodat Český Telecom.
