Nedávná tragická smrt Ivana Hlinky přinesla i v médiích přetřásaný spor mezi pozůstalými a zdravotnickým zařízením, které nechtělo vydat Hlinkovu zdravotní dokumentaci jeho manželce. Odmítavé stanovisko pracovníků nemocnice bylo nejspíše správné, protože chránili osobní údaje svého pacienta, což je korektní postup i přesto, že pacient zemřel a o údaje žádala jeho manželka. Přesto se v souvislosti s touto kauzou znovu objevila obecnější a pro české pacienty důležitá otázka: komu vlastně zdravotní dokumentace patří. Pacientovi, státu, nebo zdravotnickému zařízení?
Z hlediska výkladu současné legislativy, upravující vedení zdravotní dokumentace, je tato dokumentace majetkem zdravotnického zařízení a plně podléhá ochraně a režimu povinné mlčenlivosti. Novela zákona o péči o zdraví lidu z roku 2001 však říká, že pacient má právo znát všechny informace, které jsou o něm ve zdravotnické dokumentaci vedeny. V současné době se na ministerstvu zdravotnictví připravuje předpis, který mimo jiné upravuje, jak dlouho mají být údaje o pacientech uchovávány a kdy mohou být skartovány. Faktem ale je, že výklady současné právní úpravy této problematiky se mohou lišit.
Komu patří dokumentace?
Jak složité jsou otázky vlastnictví a uchovávání zdravotní dokumentace, ukazuje nedávný příklad z Nizozemska. Pacient po operaci chtěl po nemocnici kopii své zdravotní dokumentace. Když ji obdržel, požádal, aby nemocnice skartovala originály. Nemocnice odmítla a pacient rozpoutal soudní spor, který vyhrál, protože soud rozhodl, že zdravotnické zařízení nemělo právo uchovávat tyto informace bez jeho souhlasu.
Na otázku vlastnictví zdravotnické dokumentace nepanuje jednotný názor ani v Evropské unii. Ta nemá jednotnou zdravotní politiku, a legislativa jednotlivých států se proto výrazně liší. Rýsuje se však jednotný trend, jak ukázala - mimo jiné - nedávná konference Evropské unie Health Community v Haagu. Zástupci členských států unie při ní diskutovali o možnosti zlepšení péče o pacienta. Z řady příspěvků ministrů zdravotnictví, zástupců pojišťoven a dalších účastníků vyplynulo, že Evropská unie chce pacientům ve větší míře zpřístupnit jejich zdravotní dokumentaci. Tento záměr je v souladu s výsledky průzkumu veřejného mínění, které vypovídají, že pro obyvatele zemí unie je nejvyšší prioritou přístup ke zdravotním informacím. V jednotlivých členských státech si jej přeje 67 až 90 procent populace.
Nejde jen o výdaje.
Jako hlavní důvod pro větší otevřenost k pacientům je uváděna snaha zlepšit zdravotní péči, která trpí rostoucí migrací občanů v rámci unie - tedy střídáním míst, kde pacienti využívají zdravotních služeb. Primárním cílem je zajistit stejnou kvalitu poskytované zdravotní péče v rámci celého společenství. Pokud bude mít pacient větší přístup ke svým zdravotním informacím, může jeho léčba být rychlejší, přesnější a efektivnější. Zároveň to může zabránit zbytečným a opakovaným lékařským zákrokům. Až sekundárním důvodem je, že tímto způsobem lze snížit výdaje na zdravotní péči. Názor, že pacienti by obecně měli nést větší díl odpovědnosti za své zdraví, nehrál žádnou významnější roli.
O otázce jak zajistit přístup pacientů ke zdravotní dokumentaci se na konferenci také diskutovalo. Jako nejlepší řešení se ukazuje přechod na elektronické vedení a uchování zdravotních informací, spojené s elektronickou komunikací mezi zdravotníky a mezi zdravotníky a pacientem. Členské státy unie již nyní intenzivně plánují zavádění těchto systémů a investují dvě až tři procenta z celkových výdajů ve zdravotnictví do informačních a komunikačních technologií. Některé členské státy předpokládají praktickou implementaci v roce 2008 a odhadují nárůst investic ke čtyřem procentům z výdajů.
Elektronická média.
Pro zpřístupnění zdravotních informací pacientům přicházejí v úvahu v zásadě dvě možnosti: „otevření“ současných privátních virtuálních sítí ve zdravotnictví nebo využití obecně dostupného internetu podobně jako při internetovém bankovnictví.
V plánovaní využití elektronických médií ve zdravotnictví, tedy i v otázce vedení dat o zdravotním stavu pacienta, je ze starých členských zemí unie nejdále Velká Británie. Již několik let se v ní pracuje na vytvoření takzvaného Národního zdravotního systému (National Health System), v němž by měla probíhat veškerá komunikace v rámci zdravotního systému, tedy mezi pacientem a lékařem, lékaři navzájem a lékaři s pojišťovnami. Pilotní provoz projektu by měl být zahájen v roce 2008, přičemž odhadované náklady na jeho zavedení přesahují šest miliard liber. Otázku využití internetu analyzuje v současnosti také Německo, v Rakousku již na základě zadání z ministerstva zdravotnictví vzniká systém internetových zdravotních knížek ELGA.
Ve využití elektronických médií ve zdravotnictví Česká republika nijak nezaostává. Právě naopak. Dobrovolný systém internetových zdravotních knížek IZIP má za sebou pilotní fáze provozu a v současnosti do něj již lékaři reálně zapisují své záznamy. Jejich vlastníkem je pacient, který jediný může prostřednictvím svého PIN či osobního hesla umožnit lékaři do těchto informací nahlédnout.
