Rakety a bomby mají i v současné době povzbuzovat ruské sebevědomí
Neoživujme ducha studené války, zaznívá občas v komentářích analytiků mezinárodní politiky. Překonal už dnešní svět dědictví tohoto období? A co si máme vůbec pod zmíněným duchem představit? Mnozí za návrat ke studené válce považují i narůstání svalů dnešního ruského prezidenta Vladimira Putina a třeba také současné zbrojení v největší zemi světa. To je chápáno především jako snaha čelit jediné nynější supervelmoci, Spojeným státům.
Jestli si ale někdo představoval, že po pádu železné opony ve světě definitivně zavládne mír a pohoda, případně se potvrdí konečné vítězství liberálních idejí, jak o něm psal politolog Francis Fukuyama, musí být zklamán. Ani soupeření velmocí nezmizelo, bylo tady ostatně vždy, tedy i před studenou válkou. Jiný je globální poměr sil. Dobře známou se stala teorie multipolárního světa, v němž sice Američané stále dominují, ale do hry více vstupují regionální velmoci. Rusko chce být minimálně jednou z nich.
Strategie Kremlu se v mnohém změnila. Rusko se hodlá zapojovat do světové ekonomiky, a to samozřejmě takovým způsobem, jenž pro ně bude výhodný. Novými zbraněmi se stávají ropa a plyn, ruské firmy napojené na moskevské vládce - především Gazprom - se snaží o ovlivňování světového dění mocným nástupem na evropských i globálních trzích. Zbraně klasického typu, tedy rakety, bomby či štíty, však stále hrají důležitou roli. Mimo jiné mají povzbuzovat ruské sebevědomí a ukazovat, že Moskva i v této oblasti stále drží krok. Mužem, který obnovuje ruskou moc, se v očích mnoha Rusů stal Vladimir Putin, jenž si také díky této image dokáže udržovat silné postavení ve své zemi. A to bez ohledu na to, že mu brzy vyprší druhé prezidentské období. Vývoj posledních dnů ukázal, že Putin zatím zůstává politikem číslo jedna - ať už třeba jako neformální šéf vládní strany nebo možná budoucí premiér.
Poměřování vojenských sil Ameriky a Ruska zůstane ještě dlouho zajímavým tématem pro čtenáře novin, politiky i komentátory. Vnímání světa na základě poměru sil velmocí rozhodně nevymizelo ani z americké scény. Není jisté, do jaké míry bude třeba právě pro Američany důležité získat rozhodující globální převahu nad svými potenciálními protivníky včetně Ruska či Číny. Názory ve Spojených státech na smysluplnost či realističnost těch či oněch ambicí se liší.
Novinářka Petra Procházková v analýze pro týdeník EURO popisuje, jaké pozdvižení vyvolal v Rusku loňský článek prestižního časopisu Foreign Affairs, podle něhož by Rusko nemělo šanci odpovědět na americký jaderný útok (více na straně 92). To by znamenalo skutečně zásadní změnu v poměru sil proti studené válce. Právě zmiňovaný článek Keira Liebera a Daryla Presse je však zajímavý i z dalšího důvodu. Naznačuje totiž, že americký protiraketový štít ve střední Evropě (včetně českého radaru) by mohl být navzdory oficiální rétorice Washingtonu využit právě proti Rusku. Nedávno na to upozornil profesor slovanských jazyků na University of Pennsylvania Petr Steiner v Mladé frontě Dnes. Steiner cituje následující pasáž ze stati amerických analytiků: „Jestliže Spojené státy zahájí atomový útok proti Rusku (nebo Číně), arzenál, jenž zůstane cílené zemi, bude - jestli vůbec nějaký - potom zcela zanedbatelný. V tomto okamžiku i celkem skromný nebo nepříliš účinný protiraketový obranný systém bude stačit k tomu, aby zachytil jakékoli odvetné údery, protože devastovanému nepříteli zbude hlavic jen pramálo.“ Kdo by se ještě divil Rusku, že se mu nelíbí štít ve střední Evropě?
Zcela jiný pohled na věc ovšem prezentoval v rozhovoru pro EURO český velvyslanec v USA Petr Kolář (EURO 37/2007): „Pro mě studená válka prostě skončila. Prezident George Bush v Praze několikrát zdůraznil, že pro něj Rusko není nepřítel. Když to v Rusku nechtějí slyšet, kladu si otázku, jaký mají důvod.“ Důvodů bude jistě více - včetně těch vnitropolitických, neboť hledání vnějšího nepřítele se může hodit před blížícími se volbami v Rusku.
Připomeňme ale, že to byl právě Vladimir Putin, kdo přišel do prezidentského úřadu s představou, že ruská zahraniční politika má sloužit k posílení ekonomiky země. Navíc zaznívalo, že Rusko by se mělo zaměřit na vývoj relativně levnějších zbraní, nikoliv nákladných zbrojních systémů. Kdyby se Kreml pokoušel o takové závody ve zbrojení jako za Sovětského svazu, byla by to cesta do pekel. USA prostě jsou ekonomickou i vojenskou supervelmocí. Můžeme si myslet cokoliv o tom, zda Ronald Reagan skutečně uzbrojil sovětské impérium. Rusové by však měli znát meze svých možností. A přehnaná konfrontace s kýmkoliv jim nakonec nijak nepomůže.
