Mnoho lidí se dnes honí za penězi. Pro pražského rodáka Davida Chrištofa to ovšem platí téměř doslova. Zabývá se fundraisingem, když organizuje a běhá dobročinné maratony, a získané peníze věnuje na humanitární projekty. Snaží se upozornit zejména na problém nedostatku pitné vody, který se tragicky projevuje hlavně v zemích třetího světa.
Lidé na internetu sledují moje běžecké úsilí, vidí nadšení a zápal, s nímž mířím na dobrou věc. Většina peněz pochází od drobných dárců, není do toho zatažený žádný sponzor. K fundraisingu mě přivedl sport a hlavně dlouhý pobyt ve Spojených státech.
E15: Jak vypadá fundraising ve vašem případě?
E15: Co vás přivedlo k maratonům a k přesídlení do Ameriky?
Sportovat jsem začal v patnácti letech a přispěla k tomu náhoda. Kdo si pamatuje druhdy slavnou soutěž Tutovka, tak v té jsem vyhrál deset tisíc. A jelikož mým snem bylo horské kolo, koupil jsem si ho a začal závodit v Pražské lize. Bavilo mě to, ale nebyl jsem opravdový cyklista. V osmnácti jsem odjel studovat do Michiganu a kolo si vzal s sebou. Na ježdění to tam ale bylo dost nudné. Tak jsem se dal na přespolní běhy. Z kola jsem měl slušnou kondici, takže jsem se vypracoval na dvojku školního týmu.
E15: To už byl k maratonům jenom kousek.
Byl, ale opět trochu zafungovala náhoda. K maratonům jsem se dostal, když jsem si přečetl článek, jak na ně trénovat. Maratony mě vždycky fascinovaly a v prosinci 1997 jsem se pustil do přípravy. V květnu příštího roku jsem se poprvé postavil na start. Měl jsem dobře natrénováno, ale přepálil jsem začátek, takže konec byl tristní. Další závody už dopadly lépe. Třetí z nich byl v roce 1999 Pražský mezinárodní maraton. Běhání a závodění mě chytlo a postupně jsem vyzkoušel i ultramaratonské vzdálenosti padesát a sto mil. Toužil jsem běžet slavný maraton v Bostonu a dvakrát se mi to povedlo.
E15: Kdy jste se zapojil do charitativních projektů?
V roce 2006 jsem objevil inzerát, že se hledají zájemci o běh kolem světa Blue Planet Run. To mě strašně zaujalo, a jelikož v propozicích stálo, že trasa vede přes Prahu, věřil jsem, že mám šanci se do výběru dostat. Přihlásilo se nás šest stovek a já se dostal do dvacítky vyvolených, kteří se zúčastnili běhu kolem světa za pitnou vodu. Denně jsme každý běželi 16 kilometrů a měli na to hodinu a půl. Takhle to probíhalo tři měsíce. Na trati jsme byli vždycky pět dní po sobě a pak bylo dva dny volno. Z 25 tisíc kilometrů jsem jich uběhl asi 1250.
E15: Znamenal pro vás Blue Planet Run signál, že se vydáte podobným směrem?
Při Blue Planet Run jsem byl jen účastník. Všechno bylo zorganizované a zaplacené. Říkal jsem si, jak bych mohl já sám pomoci lidem, kteří mají nedostatek pitné vody, jak bych mohl uskutečnit vlastní charitativní běh, aby všechny peníze, které tím získám, šly na konkrétní místo někde v Africe. Uvažoval jsem o možnosti přeběhnout Česko a Slovensko, ale když jsem se v roce 2011 vrátil z Ameriky domů, dostal jsem nápad dobročinně běžet z Prahy na olympiádu do Londýna. Sám jsem si to uspořádal a běžel jen s kočárkem, v němž jsem měl osobní věci. Trvalo mi to pět týdnů a každý den jsem uběhl zhruba maratonských 42 kilometrů.
E15: Jaký to mělo úspěch?
Řekl bych, že velký. Ve zdraví jsem doběhl až do Londýna, a při cestě mě přes Facebook podporovalo obrovské množství lidi. Od dárců jsem získal 240 tisíc korun na vytvoření zdroje pitné vody pro jednu školu v Ugandě.
Tady se o tom moc nemluví, ale školy v Jordánsku jsou kvůli přílivu syrských žáků přeplněné. Sháněl jsem finance na pomůcky. Za 11 dní jsem uběhl 11 maratonů a přednášel na čtyřech školách
E15: Proč se angažujete právě pro pitnou vodu?
Špatná voda je strašlivý zabiják. Kvůli závadné vodě denně umírá okolo šesti tisíc lidí. Přitom to není tak, že by v rizikových oblastech voda nebyla. Lidé tam přímo netrpí žízní, ale pijí špatnou vodu. Nechci zlehčovat jiná globální rizika, ale o těchto šesti tisících mrtvých denně se toho ví strašně málo. Pouhých 30 dolarů, tedy nějakých 600 korun přinese nezávadnou vodu jednomu člověku na celý život. Vychází to z výpočtu nákladů na vybudování studny, která zásobuje vodou určitý počet lidí. Při svých projektech spolupracuji se dvěma americkými neziskovými organizacemi: Blue Planet Network a Drink Local – Drink Tap. Vždycky si najdeme nějakou školu, kde mají problémy s pitnou vodou, a když získáme prostředky, zařídí se vykopání studny. Peníze získávám přes internet, ale zároveň se starám o osvětu tím, že dělám ve školách přednášky. Při loňském běhu z Prahy do Maroka, při němž jsem střídal běh s jízdou na kole, jsem o tom mluvil ve třiceti školách.
E15: Vaše poslední akce se ale pitné vody netýkala. Vybíral jste na syrské běžence v Jordánsku.
Tady se o tom moc nemluví, ale když jsem tam rok pobýval se ženou, která učila na Německo-jordánské univerzitě, tak mě to zaujalo a chtěl jsem pomoci. Jednalo se o běh pro syrské a jordánské děti. Školy tam jsou kvůli přílivu syrských žáků přeplněné, sháněl jsem finance na pomůcky. V Jordánském království jsem za 11 dní uběhl 11 maratonů a přednášel na čtyřech školách. Spolupracoval jsem s českou ambasádou v Ammánu, pomáhalo mi zastoupení Škodovky v Jordánsku. Půjčili mi auto, které mě při jedenáctidenním běhu doprovázelo.
E15: Jak jste získával finanční prostředky?
Mám facebookovou skupinu asi 4500 lidí. Přes den běžím a po večerech s nimi komunikuji, což je důležité. Každý den jsem psal na Facebook, kde jsem byl a co jsem viděl, a zároveň přes internet sledoval, jak na účtu přibývají peníze. Lidé moje zprávy sdíleli a tím jich přibývalo. Nakonec se nastřádalo 13 tisíc dolarů.
E15: S jakým ohlasem lidé v islámské zemi charitativní běh přijímali?
Jordánské království se poněkud vymyká současnému náhledu Evropanů na islámský svět. Podle mě je na ulicích jordánských měst bezpečněji než třeba v Praze. Lidé tam jsou příjemní a při běhu mi kolikrát zadarmo nabízeli pití. To se mi v Evropě – třeba když jsem běžel z Prahy do Londýna – nestávalo.
E15: Takže trasa bez komplikací?
Jednou jsem za tmy podcenil přeběhnutí mezi dvěma silnicemi a zabloudil. Nasˇtěstí svítil úplněk, takže bylo jakžtakž vidět. Problém nebyl s jídlem a vodou, s určitými zásobami vždycky běhám, ale v jednom okamžiku ticho nečekaně prořízl ostrý zvuk jako siréna. To se dost leknete. Až po chvíli mi došlo, že to bylo hýkání osla, který mě ucítil, protože jsem běžel jen kousek od beduínského tábořiště. Pak začali štěkat psi a za chvíli se objevil beduín, který měl stejně jako já strach. Nasˇtěstí jsme si rychle vysvětlili, že se snažím někam dostat, a dokázal mi poradit, že nejbližší vesnice je asi tři kilometry daleko. Brzo jsem se dostal na silnici, kde byl signál, a dovolal jsem se řidiče, který mě doprovázel.
E15: Je shánění peněz pro vás složité?
Zorganizování takové akce, jako je nadcházející pětiměsíční běh po USA s přednáškami, něco stojí. Chodím s prosíkem za firmami, které o mé činnosti už něco vědí. Když jim vysvětlím své záměry, jsou nadšení. Obvykle slyším: Určitě vás podpoříme, ale finančně to nepůjde.
E15: Máte při běhání po sponzorech čas na skutečný běžecký trénink?
Moc ne právě kvůli organizaci běhů a shánění peněz na jejich uskutečnění. A také proto, že musím zabezpečit rodinu, což znamená, že obden dojíždím z Jihlavy do Prahy, kde provázím anglicky mluvící turisty. Ideální by bylo trénovat pětkrát až šestkrát týdně, ale v nejlepším případě si stihnu zaběhat tak třikrát čtyřikrát. Proto se také nepovažuji za nějak mimořádného běžce. Jsem spíš takový průměr, vlastně hobbík. Maraton jsem nejrychleji zvládl za 3:10, což není špatné, ale není to nic světoborného. Starty se snažím pojímat tak, aby byly pro dobrou věc. Pořád mě láká dostat se pod tři hodiny, ale když člověk běží víc maratonů za sebou, tak ho to zpomaluje.
E15: Jak bude příští rok v USA probíhat charitativně-vzdělávací akce pro pitnou vodu?
Uskuteční se od ledna do června, každý týden poběžím jeden maraton. Celkem jich bude 21 a pokaždé budu mít přednášku na místní střední škole nebo univerzitě. Budu studenty seznamovat se světovým problémem pitné vody, inspirovat je k většímu zájmu o globální problémy a motivovat k fyzicky aktivnějšímu životnímu stylu. Na poslední maraton se vrátíme domů, je naplánovaný na konec června v Olomouci. Po celou dobu budeme se ženou získávat peníze pro školy v Ugandě. V létě tam odjedu, abych získané peníze předal do správných rukou.
E15: Do projektů jdete zatím na vlastní pěst. Nenapadlo vás spojit síly s někým dalším?
Napadlo, ale to, co dělám, je poměrně unikátní a vychází hlavně z kontaktů v USA, které jsem načerpal za dobu, kdy jsem tam žil. Proto také dělám charitu hlavně v cizině. Klidně bych se o organizaci s někým podělil, ale ještě jsem u nás nenašel podobného nadšence.
E15: Kdy jste v sobě objevil gen filantropa?
Byl jsem ovlivněný čtrnáctiletým pobytem v USA. Tam je dobrovolné dárcovství mnohem rozšířenější než u nás. Mně to připadá správné. Je přece normální, když si lidé pomáhají. Ze začátku jsem nevěděl, jak na to, ale běh kolem světa mě nakopl. Myslím, že v mém případě to funguje tak, že když lidé sledují, jak se při běhu trápím, tak si řeknou – jde o dobrou věc, přihodím na to třeba dvacet dolarů. Na besedách o svých projektech rád inspiruji děti, aby byly víc aktivní a sportovaly. Například jedna studentka z Barcelony mi po čase napsala, že ji oslovilo, co dělám. Sice nezačala běhat, ale protože má talent pro hru na kytaru, vyráží do ulic, hraje a při tom vybírá peníze, které pak rozdává bezdomovcům. Každý má talent na něco jiného. Já můžu běhat, komunikovat a organizovat charitativní akce a ona zase pomáhat hrou na kytaru. Možná se zdá, že jde o malé věci, ale i pár drobných může někomu pomoct.
David Chrištof (35)
V USA absolvoval St. Cloud State University v Minnesotě. Následně v Americe šest let pracoval jako akademický poradce studentů a poté jako učitel angličtiny na Německé škole v Praze. Při většině svých humanitárních projektů se snaží jako fundraiser upozornit na skutečnost, že více než miliarda lidí nemá dostatečný přístup k pitné vodě. Během tří akcí vybral na charitu přes 760 tisíc korun.
Čtěte také:
Anežka Drahotová: Dělat jen jeden sport by bylo monotónní
