Na ostudu je nejlépe co nejrychleji zapomenout. Rozhodně je to lepší, než na ni navazovat ostudou další. Jenže právě to se děje poté, co prezident Václav Klaus vyhlásil na Nový rok amnestii s nepochopitelně širokým záběrem.
Nesmyslná trestní oznámení, která prší na státní zastupitelství, mohou být hnána sebespravedlivějším hněvem, ale o doživotní Klausovu imunitu se rozbijí napadrť. Snaha senátorů o zrušení alespoň nejkritizovanější abolice u Ústavního soudu vypadá příčetněji, ale dopadne úplně stejně. Hromadnou milost ústava pojímá jako akt milosrdenství suveréna, ne jako něco, z čeho se má prezident u soudu zodpovídat. Stručně řečeno, na Klause jsou všichni krátcí. Na místě jsou tak snad pouze více či méně vkusná gesta – občanský protest či třeba obrácení školních obrazů mocnáře čelem ke zdi třídy s dvouměsíčním předstihem.
Česká ústava je oblíbeným hromosvodem všech občanských frustrací vyvolaných činy politiků. Ale zrovna v případě milostí je na místě základní zákon republiky obhajovat. Není milost jako milost. Podle článku 62 ústavy odpuštění a zmírnění individuálních trestů vykonává prezident dle své libovůle. Je to akt nikoli spravedlnosti, ale lidskosti. Vzpomeňme na případ otce popálené romské holčičky z Vítkova. V roce 2009 Klaus zcela pochopitelně jejímu otci přerušil trest. Ano, samozřejmě nelze zapomenout ani na pobuřující případy, jako je milost pro korupčnici Annu Benešovou. To je ale rub a líc individuálních milostí – bez pokušení a chyb prezidenta by nebyla ani ta lidskost a milosrdenství.
Jinak ale ústava upravuje hromadnou milost tedy amnestii. Podle článku 63 patří mezi akty spolupodepsané premiérem či pověřeným členem vlády. Výslovně je uvedeno, že kabinet za rozhodnutí prezidenta zodpovídá. Alibistické řeči Miroslava Kalouska, že vláda zodpovídá jen za procesní stránku amnestie a jinak jde vše na triko premiéra, neobstojí. Ústava totiž logicky omezuje prezidenta, aby mohl chybovat v individuálním případu, ale ne v hromadné amnestii. Vláda má být korektivem, kterým nyní zjevně nebyla.
Tím chvála české ústavy ještě nekončí. Pokud v současné situaci hledají zákonodárci v ústavě paragraf, kterého by se po amnestii chytili, ať nepomýšlejí na velezradu a podobné kousky. Ničeho takového se Klaus nedopustil. Chybu udělala vláda: ve zjevně sdílené pravomoci nezafungovala jako protiváha jednoho špatného rozhodnutí, které se rodilo v „širokém“ kruhu tří právních amatérů na Hradě. Co tedy teď? Opět pohleďme do ústavy. Když vláda nepracuje, jak má, není pro opozici nic jednoduššího než vyvolat hlasování o nedůvěře. Což koneckonců opozice celkem logicky učiní. Jen to harašení Ústavním soudem by si měla odpustit.
Čtěte také:
Klaus: Kritika amnestie je útok na mě
Schwarzenberg: Stát by měl lidi poškozené amnestií odškodnit
Odpor proti amnestii sílí, ústavní stížnost podepíše přes 20 senátorů
