Že je česká ústava zralá na revizi po dvou dekádách fungování, je čím dál jasnější. Původní snaha otců české ústavy, aby text zůstal co možná nejobecnější, se zjevně neosvědčila. Prezidenti musí mít černé na bílém, že nemohou donekonečna odpírat ratifikace mezinárodních smluv či si osobovat právo jmenovat premiéra.
Řetězení funkcí od obecního zastupitele přes poslance až po ministra by měl utnout takzvaný klouzavý mandát. U mnoha jmenování na důležité posty by neškodilo větší vyvažování zákonodárců, vlády a prezidenta. A všichni politici by měli přiznat občanům, že šetřit prostě neumějí, a dobrovolně se podvolit například dluhové brzdě. Nic z toho však neznamená, že je ústava jako celek špatná a nefunkční. Braňme proto základní zákon před revolucí, kterou na něj žene Tomio Okamura.
Novou stranu Úsvit přímé demokracie senátora Okamury není radno podceňovat. Možná neuspěje příští rok ve volbách, ale marketingový guru vymyslel bezpochyby lákavý produkt. Na rozdíl od předchozích volání po přímé demokracii (někdejší Čtyřkoalicí počínaje a Věcmi veřejnými či zemanovci konče) Okamura nenabízí jen více klikání na internetu či dílčí panašování. Senátor to vzal z gruntu a spojil se s ekonomem Pavlem Kohoutem, který mu sepsal celý návrh nové ústavy. Okamura s Kohoutem tak vzbudili dojem, že jen do Čech importují osvědčené recepty ze zahraničí, především ze Spojených států.
To je ovšem mýlka. Kohoutova představa vulgárně přežvýkaná Okamurou paradoxně zcela boří to, co právě chce posílit: vzájemnou rovnováhu výkonné, zákonodárné a soudní moci. Představte si prezidenta Miloše Zemana, jak si sám sestavuje vládu. A nejen to, jmenuje například o své vůli tajemníka, který dává dohromady státní rozpočet. Parlament je notně oslabený a může se tak maximálně handrkovat o výši DPH.
Okamura se však hájí: politika by bylo možné také odvolat. Ale za co? To už Okamura zjevně neví. Jednou uvádí, že klasickým případem odvolání by měla být třeba Vlasta Parkanová za kauzu Casa, jindy zase hájí Alexandra Vondru, který ve věci ProMoPro „nic osobně neukradl“. Okamura, či spíše Kohout stojí za poslech, pokud jde o nastavení ekonomických ústavních brzd pro politiky. Ale ústřední myšlenka prezidentského systému s vládou bez důvěry poslanců je v českých reáliích chorá. Jistě, nedělejme zatím z komára velblouda: je pravděpodobné, že veškeré Okamurovo nejnovější snažení brzo z veřejné debaty zase vyprchá a senátor se vrátí k psaní japonských kuchařek.
Ale i ta malá šance, že Okamura nadchne české občany pro ústavní revoluci, je nebezpečná. Úsvit Okamurovy přímé demokracie by se totiž stal zároveň soumrakem jakýchkoli zbytků demokracie v Česku.
Čtěte také:
Okamura založí politické hnutí, chce prezidentskou republiku
Popelka si k „popravě vlády“ pozval Okamuru, Stehlíka, či zaměstnance metra
