Projekt sociálních karet zažil hodně divoký týden. Nejprve nová ministryně práce a sociálních věcí střídavě tvrdila, že sKarta bude nepovinná, případně povinná podle toho, kolik zrovna bylo hodin. Tento zmatek v mysli ministryně se pokusil rozseknout premiér Petr Nečas, když prohlásil, že povinná sKarta je mrtvý projekt. To ovšem vzápětí korigoval generální ředitel dodavatele sKarty České spořitelny Pavel Kysilka, který kartu prohlásil za povinnou, ale již bez povinného placení.
Suma sumárum, nyní to vypadá, že kartu bude muset mít stále každý příjemce dávek, ale kdo chce, aby vše běželo postaru, za poplatek si bude moci nechat zaslat peníze složenkou. V této chvíli je čas na malý kvíz: Jaký je rozdíl mezi dosavadním stavem, kdy úřady práce posílají dávky většině příjemců složenkou, a budoucím stavem, kdy budou úřady práce přes Českou spořitelnu, sKarty a nějakého distributora hotovostních služeb se zpožděním posílat dávky složenkou?
Jistě, něco se změní. SKarta bude mít identifikační funkci. Kdo bude chtít, může s ní také platit v obchodech či si brát na pokladně cashback. Ale to je málo. Bez masivního používání platební funkce je celý projekt jen zbytečným vyhazováním peněz a nesmyslným vyváděním povinností státu na soukromníka.
Ministerstvo práce se holedbalo, že elektronizací ušetří 200 milionů. Stále je možné, že stát na nějakou úsporu dosáhne. Ale po odpískání povinného placení to vypadá, že částku dá dohromady v drtivé míře zpoplatnění složenky. A to je směšné. Ke stejné úspoře se stát mohl dostat prostým zdražením doručování peněz složenkou. A celý ten cirkus jsme si mohli odpustit.
Navíc vůbec není jisté, zda budou muset povinně platit sKartou alespoň ti, kteří zneužívají dávky. Ombudsman seskládal dobré právní argumenty, s nimiž by se mohl dovolávat svých práv nejen šikanovaný poctivý občan v nouzi, ale i notorický „nemakačenko“. Možnost odmítnout byť jen převzít kartu od soukromníka zřejmě existuje.
Z sKarty se tak stává světové unikum. Není to ani povinná karta pro výplaty dávek v nezaměstnanosti jako v mnohých amerických státech. Není to ani dobrovolná italská karta pro seniory a opatrovníky malých dětí. Je to drahý kus plastu od soukromníka sloužící k identifikaci, pro většinu z příjemců dávek jen obtížný mezistupeň mezi úřadem práce a složenkou.
Pokud bychom hledali po světě něco podobného, skončili bychom bohužel zase jen v Česku. Špatně uzavřená smlouva, bídná funkcionalita a násilné vnucování lidem jsou průvodními znaky i u jiného předraženého plastu – pražské Opencard. SKarta jen znovu potvrzuje, že elektronizace veřejných agend je něco, co našemu státu opravdu nejde.
Čtěte také:
Ministryně na podminovaném křesle
Chaos pokračuje: kdo sKartu nepřevezme, může přijít o dávky, tvrdí Müllerová
Ministryní práce se stala Müllerová, bude muset řešit sKarty
