Proč český podnikatel investuje v zahraničí, český manažer odchází do zahraniční korporace a český vědec či lékař nalézá dobré bydlo za hranicemi? Pokud by se mělo soudit jen podle statistik, odpověď zní: protože v Česku ho toho moc nedrží.
Je opravdu jen málo faktorů, které by nadprůměrně schopného držely doma. Vezměme si poslední žebříček konkurenceschopnosti Světového ekonomického fóra. Česká republika si v něm opět pohoršila a uspět zde je podle něho těžší než v Ázerbájžánu či Portoriku. Mezi nejrizikovější faktory pro úspěch v byznysu žebříček řadí: korupci, neefektivní státní aparát, nestabilní daňovou politiku či přílišnou regulaci práce.
Život ale není jen statistika. Kdyby platila všechna ta čísla o zaostávání v investicích do vzdělání či nízké pracovní mobilitě Čechů, nebylo by o čem psát do tohoto narozeninového čísla deníku E15 o úspěšných Češích v zahraničí. Po dvou dekádách od pádu komunismu lze přitom jistě říct, že skoro v každém oboru Češi dokázali světu nabídnout lidi minimálně na středoevropské špičce.
Český stát má své elitě úspěch a zahraniční slávu přát. Ale zároveň také úspěšné lidi motivovat, aby na cestě z rodné země za sebou nepálili mosty. Podnikatelé by měli být daňově motivováni investovat opět i v Česku. Manažeři by se měli chtít vracet na českou štaci v rámci velkých firem. A vědci by měli mít pár dobře placených elitních míst i v českých výzkumných centrech. Lépe než všechny žebříčky konkurenceschopnosti o zemi totiž vypovídá jednoduché pravidlo: když se úspěšní vracejí po čase zpět do své země.
Čtěte také:
Špatně fungující stát znovu srazil konkurenceschopnost Česka
Propad nekončí. Konkurenceschopnost Česka dusí vysoké sociální odvody, byrokracie a korupce
