Nejedu k vám pro další peníze, jen nás nechte nadechnout. S tímto poselstvím kočuje tento týden řecký premiér Antonis Samaras po evropských lídrech. A pravděpodobně nakonec bude vyslyšen. Za dodatečné úspory ve výši 11,5 miliardy eur dostane Řecko bonus v podobě dvou let na splácení závazků. Ale že to evropští lídři odkývají, ještě neznamená, že má Samaras pravdu. Jen jednu „řeckou lež“ nahrazuje druhou.
Stejně jako zjevně nefunguje čím dál hlasitější německé „spoř a spoření tvé tě vyléčí“, tak v žádném případě v současné situaci nemůže sám o sobě zafungovat Samarasův dvouletý time-out ve splácení závazků. Aby se Řecko zachránilo v eurozóně, bude potřeba ještě mnoho eur z kapes věřitelů.
Se vší úctou k eurolídrům Junckerovi, Merkelové a Hollandovi, oni tento týden nejsou v řecké tragédii tím nejzajímavějším. Na jejich hrozící prst a následnou sanaci řeckých dluhů jsme si už zvykli. Mnohem zajímavější dění se odehrává přímo v Řecku, kde se do křížku dostal bývalý řecký premiér Jorgos Papandreu a bývalý řecký vyslanec u Mezinárodního měnového fondu Panagiotis Rumeliotis. Ten obvinil Papandrea, že už od prvního bailoutu věděl, jak je celý plán záchrany nereálný. MMF prý už tehdy premiérovi radil, že bailout nemá mnoho smyslu bez okamžité restrukturalizace dluhu, s tak vysokým úrokem z eurozóny a s tak krátkou dobou na splácení. Hádka tak oprášila počáteční zásadní otázku, mezitím už poněkud zastřenou vším tím politickým intrikařením: Jaká záchrana je ještě pro Řecko možná?
Čtěte také:
Samaras: Řecko nepotřebuje další peníze, ale více času
Šéf Euroskupiny: Odchod Řecka není relevantní scénář
Samarasův dvouletý oddechový čas, který horizont splácení prodlužuje do roku 2016, mnoho neřeší. Ano, snaha o splácení už nebude tak absurdní. Podle stávajícího plánu by se Řecko mělo dostat v roce 2014 na tříprocentní deficit vůči HDP v podmínkách permanentní recese. To zjevně není možné. S dvouletým časovým bonusem by ale v roce 2014 snad mohlo Řecko alespoň růst o nějaká dvě procenta. Ale ani to už v současné situaci nebude stačit. Dva roky navíc, to je pořád jen ta stará rada měnového fondu z Papandreovy éry.
Dnes už jsme bohužel o kus dál, či lépe řečeno hlouběji. Dluh ve výši 166 procent HDP prostě splatit nelze. Desítky procent musejí pryč. Pokud nemá dojít na další tvrdou restrukturalizaci dluhu, jednou z nejelegantnějších cest by byl zpětný odkup řeckých dluhopisů z trhu přes euroval. Ten by se spokojil se zárukami v podobě majetku určeného k privatizaci. Řekové, jimž se do privatizace dosud moc nechtělo, by pak konečně museli s výprodejem eráru začít, aby peníz z prodeje mohl jít obratem do eurovalu.
Jistě je i mnoho jiných možností. Ale vždy skončíme u téhož: Samarasův čas k nadechnutí bude ještě pekelně drahý.
