Když je příležitost k oslabení eura, není francouzského prezidenta, který by se o to nepokusil. Minulý týden François Hollande vyzval k cílování střednědobého směnného kurzu eura. Němci se podle očekávání ohradili, že intervence na devizových trzích budou jen přes jejich mrtvolu, a německý člen Výkonné rady Evropské centrální banky Jörg Asmussen včera Francouzům jasně vzkázal, že „jádro problému leží v každé zemi, ne ve směnném kurzu“.
Tradiční franko-německý boj o „správnou“ sílu společné měny se nyní odehrává ve zcela nových podmínkách. Skoro na všech světových stranách od hranic Evropy se mluví o doutnající měnové válce. A pokud skutečně propukne naplno, eurolídři spolu s ECB by měli přesně vědět, co je pro společnou měnu nejlepší. Což nyní zjevně nevědí.
Když v roce 2007 Hollandův předchůdce Nicolas Sarkozy útočil na ECB a bral se za slabší euro, odehrála se jen tradiční debata partnerů, kteří se nikdy neshodnou. Francie a jižní státy potřebovaly slabší euro, aby mohly vyvážet alespoň s nějakou marží. Němci se svými produkty s vyšší přidanou hodnotou si mohou dovolit výrazněji zvyšovat ceny a německý establishment ohledně eura už celou dekádu přísahá na nízkoinflační otisk silné marky.
Jenže nyní nejsme před krizí, ale po krizi. Co vlády mohly utratit, už zjevně utratily a na mnoha frontách se šikuje ke konkurenčním devalvacím měn. Japonsko pod novým vedením zvýšilo inflační cíl a odhodlalo se k neomezenému výkupu vládních dluhopisů. V USA se věnují svému neustálému rozřeďování peněžní zásoby, kterému eufemisticky říkají kvantitativní uvolňování, a čínská vláda léta manipuluje měnou, aby zvýhodnila export. Proti tomu všemu je objem výkupu dluhopisů bankrotujícího evropského jihu ze strany ECB ničím.
I kdyby se ale eurolídři na Hollandovu výzvu sešli a začali se motat ECB do její práce, žádný pravý kurz vůči dolaru stejně nedají dohromady. Co je výhodné pro Němce s historickými obchodními přebytky, to logicky nemůže být výhodné pro Francouze, jejichž podíl na světovém obchodu z 6,5 procenta v roce 1990 klesl k dnešku na méně než polovinu. A co je výhodné pro Finy, je zcela nemyslitelné pro Řeky. Tak členitá měnová unie se prostě k vhodnému jednotnému kurzovému výhledu nedobere.
Než se pokoušet intervencemi bojovat s větrnými mlýny, eurolídři i jejich partneři ve světě by si raději měli vzpomenout na summit G20 z roku 2010. Tam se slavně zavázali, že přestanou manipulovat měnami. Co je podepsáno, má platit. A právě proexportní Evropa to má nejhlasitěji připomínat a vynucovat. To je totiž jediná dlouhodobě správná cesta, která eurozónu uchrání před hledáním generála do bitvy o euro.
Čtěte také:
Hollande: Eurozóna by měla společně určit, jaký chce kurz eura
Já, prezident Francouzské republiky
