Americkému prezidentovi Baracku Obamovi se spolu s republikány ovládajícími Sněmovnu reprezentantů povedlo odvrátit pád Ameriky z takzvaného fiskálního útesu. Evropané si mohou ťukat na hlavu, jak mohli američtí lídři tak dlouho plout ke strmému srázu a nic nedělat. Ale zameťme si nejprve před vlastním prahem.
Se stejnou vírou v pravou věc, s jakou Američané kdysi schvalovali daňové úlevy a rozpočtové škrty, Evropská unie schválila takzvaný fiskální pakt, který platí od počátku roku. Počkejme si na jeho praktické fungování. Může se stát, že fiskální pakt bude pro většinu unijních zemí nakonec znamenat skoky z fiskálních útesů, kterým se Američané na poslední chvíli vyhnuli.
Američané si cestu ke své svízelné situaci vydláždili zcela bez pochyby těmi nejlepšími úmysly. Daňové úlevy někdejšího prezidenta George Bushe odrážely přesvědčení republikánů, že více peněz v peněženkách Američanů znamená i větší vzpruhu pro ekonomiku. Rozpočtové škrty zase správně podmínily navýšení amerického dluhu, aby se americký sen už dále bezuzdně nezadlužoval. Kombinací dvou dobrých myšlenek však vnikl toxický mix, který by americkou ekonomiku spolehlivě otrávil.
A nyní zdánlivě zcela jiný příběh oslavovaného evropského fiskálního paktu. Samotné myšlence nahradit v EU zhusta porušovaný Pakt stability a růstu něčím hodnověrnějším také nelze nic vytknout. Ba i parametry vypadají logicky: Nezadlužuj se, a když, tak jen o půl procenta HDP po očištění od dluhové služby. Jsi-li vzorný a máš celkový dluh pod 60 procent, můžeš zatnout sekeru i o procento HDP. Když vzorný nejsi, musí přijít tvrdé úspory a reformy, jinak platíš automaticky Bruselu tučnou pokutu, kterou na tobě vymůže Evropský soudní dvůr.
Zkusme ovšem bohulibou myšlenku naroubovat na současnou realitu. Třeba předepsaný strukturální deficit dnes ze zemí eurozóny dodržují snad jen Finsko, Itálie, Německo a Estonsko. Zcela beze ztráty květinky by podle paktu prospěly v měnové unii jen tři země. To zní jako stanovit si metu pro skok daleký někam, kam se nelze dostat ani trojskokem.
Důsledkem praktického fungování fiskálního paktu tedy může být pro mnoho zemí skok z vlastního útesu a pád do recese, jíž se nyní EU všemi silami snaží vyhnout. Příklad Řecka budiž ukázkou, že i když se vše seškrtá a vláda má primární saldo v plusu, spirálou recese se země propadá stále hlouběji. Je smutné si na začátku nového roku něco takového přát, ale fiskální pakt by měl být aplikován tak, jak je v EU zvykem, tedy že vše automatické a věčné lze změnit na jednom summitu. Jinak si Američané budou brzy ťukat na hlavu, proč si i Evropané staví vlastní fiskální útesy.
Čtěte také:
Trhy zajásaly. Amerika oddálila rozpočtovou krizi
Úpravy rozpočtu Obama podepsal z dovolené na Havaji
V USA vzrostou daně jen nejbohatším
