Po odjezdu německého prezidenta Joachima Gaucka z České republiky zpět do Německa se v Češích ještě více posílila jeho image toho, kdo chce za každou cenu překonat bolestnou minulost a nemá problém se třeba i o půlnoci omluvit za nacistická zvěrstva. Ale Gauck je zajímavý nejen svou úporností v napravování českoněmeckých vztahů. Gauck je příkladem i velmi efektivního, promyšleného a důstojného zastávání nejvyššího úřadu v zájmu země. Leckterý prezident včetně toho českého by se mohl učit.
Jestliže pastor Gauck v Češích vzbudil po opakovaných omluvách za minulost dojem, že prezidentuje stylem, kdo po něm kamenem, tak on jedině chlebem, tak to je velká mýlka. Gauck je bezpochyby nejsilnějším z posledních spolkových prezidentů. Před návštěvou Prahy byl Gauck například v Ankaře a nikdo jiný dosud tak nesetřel premiéra Turecka Recepa Erdogana, který pronásleduje oponenty a svévolně zavírá sociální sítě.
„Opravdu je nezbytné zakazovat Twitter nebo YouTube? Opravdu to posílí demokracii?“ ptal se Gauck na konci dubna v Turecku a rozlítil Erdogana. Pokud by chtěl, stejně mohl doběla rozpálit i českou reprezentaci. Stačilo se vrátit k české reakci na jeho první usmiřovací gesta, když se v červnu 2012 omluvil za nacistické masakry a v říjnu se dokonce poklonil v Lidicích.
Důležité a důležitější
Odpovědí mu byla absurdní protisudeťácká kampaň během prezidentských voleb, která Gauckovi jasně naznačila, že na české straně resentimenty stále žijí i v nejvyšších patrech politiky. Kdyby chtěl, jistě by nyní Zemanovi mohl říct svůj názor. Stejně tak by českému prezidentovi mohl dát lekci o základech parlamentní demokracie. V červenci 2013 Gauck dokonce Zemanovi během největších bojů o prezidentovu vládu bez parlamentní podpory řekl, že nemá „vytvářet druhou vládní moc“.
Nic z toho ale Gauck v Praze nevytáhl. Prezident velkého formátu se pozná totiž mimo jiné i podle toho, že dokáže rozlišit důležité a důležitější. V Turecku podle názoru prezidenta i kancléřství došla situace tak daleko, že bylo na čase se vyslovit k ohrožování demokracie. V Česku situace zjevně tak vážná podle Němců není. To by Zeman nemohl být podle Gaucka bojovníkem za svobodu a přesvědčeným Evropanem, ale spíše mocichtivým prezidentem, který neváhá hrát na sudeťáckou kartu.
V duchu své původní politiky tak Gauck mohl v Česku pokračovat v zahrabávání posledních historických příkopů mezi Čechy a Němci. Po omluvném dopisu a Lidicích nyní logicky došlo na Terezín. Tak doufejme, že se Gauck bude moci i nadále držet své dlouhodobé mise a nedonutíme ho k podobné kritice, jako se to stalo Turkům.
Čtěte také:
Gauck: Dějiny Česko-Německých vztahů byly dějinami utrpení
