Nechat se zvolit prezidentem chce o druhém lednovém víkendu kdekdo. Málokdo z kandidátů ale pochopil, že o zvolení už nerozhodují výhrůžky, intrikaření a kulky v obálkách adresovaných poslancům a senátorům. Nyní je nutné přesvědčit o svém širokém úsměvu lid.
Že to letití matadoři zastupitelské demokracie moc neumějí, naposledy připomněla národovkyně Jana Bobošíková, která dala dohromady 50 tisíc podpisů pod svou kandidaturu. Sice až jako třetí po Miloši Zemanovi a Janu Fischerovi, ale pořád mnohem dříve než třeba kandidát nejpopulárnější tuzemské strany Jiří Dienstbier. Když člověk vidí amatérismus mnoha kandidátů během zahřívací části kampaně, může se jen hrozit, jak bude vypadat ta „ostrá“ část před koncem roku.
Klasik volební politologie Giovanni Sartori mezi mnohými minusy přímé volby prezidenta uvádí i nebezpečí vzniku „videopolitiky“, v níž se souboj kandidátů smrskne na propracovanou strategii vlastní pozitivní prezentace v masmédiích.
Proto například každý zkušený šéf prezidentské kampaně ví, jak je důležité mít co nejrychleji sesbírané nominační podpisy. Třeba v sousedním Rakousku mohl v minulých prezidentských volbách Heinz Fischer spoléhat na podporu dvou nejsilnějších stran, přesto raději zvolil oznámení o své kandidatuře široké veřejnosti na YouTube a vrhl se jako nezávislý do sbírání desítek tisíc podpisů. U nás to při historicky první volbě zatím chápe málokdo.
Sartori nebezpečím videopolitiky ale myslel kromě propracovaných volebních strategií i rezignaci na to hlavní – střet argumentů. Příkladné prášení od úst předvedl zatím třeba kandidát ODS Přemysl Sobotka, který se najednou po dvaceti letech spokojené aktivní služby v zastupitelské demokracii rozpomněl, že chce vlastně přímou volbu poslanců.
Mistrem videopolitiky je pak jistě Miloš Zeman, který médiím úspěšně očkuje svou image někdejšího úspěšného premiéra. K dokonalosti dovedl i svou webovou prezentaci, v níž se vychloubá podporou od stávajícího prezidenta Václava Klause a zároveň na své tour na téhož Klause útočí za jeho někdejší velebení Viktora Koženého.
Čtěte také:
Prezident se bude volit 11. a 12. ledna 2013
Švejnar se rozhodl: do volby prezidenta nepůjde
Prezidentská kampaň: zatím bez nápadu a energie
Asi nejlépe pak s principy videopolitiky souzní kampaň nejvážnějšího kandidáta Jana Fischera, o jehož programu netušíme zhola nic, ale jistě půjde o vládnutí slušné a poctivé. Sartoriho shrnutí, že videopolitika má za cíl emocionální zapojení prostřednictvím kusých i manipulativních informací, se tak skvěle hodí na současnou fázi prezidentské kampaně.
Idealista se asi rozhořčí, že je to špatně. A realista si povzdechne, že by ona videopolitika kandidátů mohla být alespoň na tak profesionální úrovni jako v okolních zemích s přímou volbou hlavy státu.
