Němci mají novou kauzu. Německá kancléřka Angela Merkelová prý nebyla tak nedotčená „dederonským“ režimem, jak se doposavad zdálo. Nová kniha s názvem První život Angely M. přináší důkazy: nebyla jen pionýrkou, byla prý i funkcionářkou odborů či dívčí mládežnické organizace. V roce 1989 si prý navíc vůbec nebyla jistá, že si přeje kapitalismus, píší redaktoři deníků Die Welt a Bild Günther Lachmann a Ralf Georg Reuth.
Na Západě je to zjevně vážné obvinění a pomalu se rodí skandál. Na východ od Odry a Krušných hor to však nechápeme: proč by měl být problém, že demokracii buduje někdejší bezejmenná odborářka, když u nás v postkomunistických státech budují demokracii normalizační kádři od někdejších řadových členů strany až po bývalé ministry?
Angela Merkelová nikdy netvrdila, že byla kdo ví jaký disident. Přede dvěma lety sama prohlásila: „Politicky jsem samozřejmě měla předem nalinkovaný život.“ Vstoupila do dívčího pionýra i do odborů. Nyní se jí klade za vinu, že prý vzala i jakési nižší funkce.
Nová kniha však nijak nezpochybňuje, co Merkelová o svém mládí vždy opakuje: nikdy nikoho nezradila, nikdy se neupsala Stasi, nikdy nevstoupila do strany. Přesto z toho je v Německu poprask a i koaliční poslanci ji škodolibě vybízejí k vysvětlení. Zcela nejabsurdnější argument v knize zní, že prý budoucí pravicová kancléřka v době sjednocení prosazovala reformní socialismus.
Čemu se ale divit? V někdejším Československu vznikl na konci roku 1989 unikátní průzkum veřejného mínění, podle kterého chtělo 40 procent lidí socialismus, 50 procent jakousi třetí cestu a jen tři procenta kapitalismus. Že se z Merkelové teprve pravicová politička musela stát, může překvapit jen někoho, kdo v komunismu nikdy nežil.
Němci tak vlastně novou aférou okolo kancléřky nastolují obecnější téma, do jaké míry se mohl člověk v minulém režimu ještě zkompromitovat, aby pak mohl uspět v demokratické politice. Že by to bylo už členství v odborech, to se musí většině Čechů či Poláků zdát směšné.
V Polsku byl symbol disentu, odborář Lech Walesa, v prezidentském křesle vystřídán někdejším komunistickým ministrem mládeže Aleksanderem Kwaśniewskim, který pak uspěl více než Walesa. Na Slovensku prezidentoval Richard Schuster, někdejší normalizační primátor Košic. V Maďarsku zase Ferenc Gyurcsány umně předvedl, jak lze být vůdcem mladých komunistů a po změně pořádků i demokratických ministrů. A v Česku pěkně po švejkovsku normalizační komunista ve funkci ministra obrany dokonce předává osvědčení o boji proti komunistické totalitě.
Ne, kauzu Merkelové nelze zpoza Krušných hor pochopit. Kdyby mělo na zdejších politicích vadit i členství v pionýru, už by tu pomalu neměl kdo vládnout.
Čtěte také:
Německo si vyšláplo na daňové hříšníky. Probíhají razie
Tři tváře oblíbené německé kancléřky Angely Merkelové
