Heslo evropských voleb znělo „Tentokrát je to jiné“. Vždyť po přijetí Lisabonské smlouvy Evropský parlament posílil. Byly to také první volby, kde se lídři evropských politických rodin prohlásili za kandidáty na post předsedy Evropské komise.
Po úterním summitu lídrů EU je ale snad jasné, že je to ve skutečnosti pořád úplně stejné. V europarlamentu se rýsuje supervelká koalice lidovců, socialistů a liberálů. A evropští lídři nejsou schopni ani toho, aby po boji takzvaných „spitzenkandidátů“ přiřkli vítězi, lídru pravice a bývalému lucemburskému premiérovi Jeanu-Claudu Junckerovi, post předsedy komise. Zkrátka ostuda.
Ne že by proti Junckerovi jako personě nebylo dost argumentační munice. Platí za arogantního mocipána, který se vždy chtěl bavit jen s velkými státy. Navíc je člověkem beznadějně svázaným s minulostí – poprvé se stal národním ministrem, když Sovětský svaz bojkotoval olympijské hry v Los Angeles. Na evropské úrovni napsal klíčové pasáže Maastrichtské smlouvy, když se hroutil komunismus. A dost ho nakonec měli i jeho vlastní Lucemburčané.
Ale sliby se mají plnit. Jednou se do Lisabonské smlouvy napsalo, že se při výběru šéfa komise přihlíží k eurovolbám. Už tehdy snad muselo být všem jasné, že se tím naruší obvyklé intrikaření o balík tří evropských postů – předsedy komise, euroministra zahraničí a stálého předsedy Evropské rady. Proto se to snad také dělalo.
Junckera nezastavili ani jeho mateřští evropští lidovci. Když vybírali lídra, mohli klidně sáhnout po mnohem lepších jménech bývalým lotyšským premiérem Dombrovskisem počínaje a finským předsedou vlády Katainenem konče. Vybrali Junckera. A ten teď ve volbách vyhrál nad druhým „spitzenkandidátem“ socialistou Martinem Schulzem. Není tedy co řešit. Nemělo by být.
Místo jasné deklarace národních lídrů, že Juncker má slíbené křeslo jisté, ale nyní přichází festival výmluv. Maďarský pravicový premiér nepodpoří kandidáta pravice, rakouský socialistický lídr zase nepodpoří kandidáta levice. Švédsko prý souboj „spitzenkandidátů“ ani nikdy nechtělo. A britský premiér bude sabotovat Junckera, jak to jen půjde. Takže Juncker má zatím smůlu. A vyjednávání vede dosluhující předseda Evropské rady Herman Van Rompuy, který byl politicky mrtvý už dlouho a nyní po volbách dvojnásob.
Unijní politika se složitým systémem rozhodování je samozřejmě hodně vzdálená od té národní. Ale akutní povolební děs z Junckera připomíná českou kocovinu z první přímé volby prezidenta. Také ji všichni chtěli. Všichni v ní viděli posílení legitimity systému. A pak se svorně zhrozili, jak moc se přímá volba do českého systému nehodí. Ale co se odsouhlasí, to se má také dodržet, zvlášť v Evropě, která má bojovat o svou důvěryhodnost. Juncker zvítězil. Nezasluhuje tedy popravu, ale křeslo předsedy komise.
Čtěte také:
Juncker ztrácí šanci na vedení komise, jasně ho nepodpořila ani Merkelová
Lídři EU pověřili Van Rompuye jednáním o novém šéfovi komise
Na zemětřesení nedojde. V europarlamentu zůstává proevropská většina
