Argumentů, proč by Lubomír Zaorálek neměl být ministrem zahraničních věcí, je celá řada. Tento absolvent marxistickoleninské filozofie zaznamenal svůj dosud největší zahraničněpolitický zářez nejspíše v roce 2005, kdy jako předseda sněmovny dodal návštěvou Severní Koreje legitimitu jedné z nejhorších tyranií.
Kdo ví, zda by tam nejel i jako ministr zahraničí. Ale tady nyní nejde o Zaorálka. Nyní jde o Bohuslava Sobotku. Pokud si premiér nechá diktovat z Hradu, kdo má být ministrem zahraničí, vůbec nemusel před měsícem vyhrát bitvu s Michalem Haškem.
Jestliže spor mezi pravděpodobným premiérem Sobotkou a prezidentem Milošem Zemanem o jména ve vládě vyhřezne v celé své kráse na veřejnost, nikdo nemůže být překvapen. Zaorálek je pro Zemana červeným hadrem. A jak víme už od roku 1998, kdy se Václav Havel vzpíral jmenovat Jana Kavana ministrem zahraničí, prezident možná nemůže navrženého ministra nejmenovat, ale rozhodně může jmenování nesnesitelně protahovat.
Sobotka nyní musí ukázat, že je silný. Alespoň jako Zeman, který si Kavana vynutil na Havlovi. Či jako Mirek Topolánek, který si vynutil Karla Schwarzenberga na Václavu Klausovi. Pokud se Sobotka do tohoto souboje nepustí, podřezává si větev pod sebou.
Zahraniční politika se odehrává v trojúhelníku ministr zahraničí – premiér – prezident a není možné, aby prezident ovládal dva ze tří mocenských rohů. A to ani v případě, kdy by byl Sobotkův kandidát tak sporný, jako je Zaorálek, a Zemanův kandidát tak schopný jako třeba diplomat Hynek Kmoníček.
Od Zemana lze jen těžko očekávat, že Zaorálka „skousne“. Mezi oběma muži nestojí jen často citované zaříznutí prezidentské kandidatury Zemana v roce 2003. Zeman si jistě pamatuje, jak se Zaorálek veřejně vyptával, za kým jezdil do Bamberku, či jak rebeloval proti ústavním změnám za časů opoziční smlouvy. Ne, v jejich vztazích asi už list obrátit nelze.
Mistr ústupových variant Sobotka už prý přemýšlí, jak spojence Zaorálka dostat k moci, aniž by si to rozlil u prezidenta. Jedna možnost je „babišovská“ – když nemůžeš být ministrem, možná budeš vykopnut výše do bezmocného vicepremiérského křesla. Druhá možnost je úřednická. Jako státní tajemník pro Evropskou unii by Zaorálek sice ztratil na politickém lesku, ale ve skutečnosti by jednal s Černínským palácem o evropských otázkách jako rovný s rovným.
Na všech poraženeckých taktikách je tak jediná, zato zásadní chyba. Jakmile jednou Sobotka kapituluje před Zemanem, kapituluje už vždycky. Sobotka naopak musí předvést, že si dokáže v prezidentských předpokojích vystát své.
Čtěte také:
Zeman: Do sestavování vlády se budu vměšovat. Nechci novou Peake
Zeman si diktuje: Sobotku jmenuji premiérem, až bude jasné, že má většinu
