Už dlouho jsme neviděli tak dokonalou ukázku nedokončenosti evropského projektu, jako byla ta včerejší. Evropská unie potřebuje silné a konkurenceschopné země. Není nyní lepšího příkladu, než je Německo.
Ale unie zároveň potřebuje země, které zase nebudou tak silné a konkurenceschopné, aby z toho slabší členové eurozóny krachovali. Výsledek? Německu a také Lucembursku hrozí od Evropské komise pokuta 0,1 procenta HDP za to, že jsou jejich ekonomiky exportně příliš úspěšné.
V této chvíli se každý Čech musí stát Němcem. Dokonce dvakrát. Jednak zcela utilitárně, protože německý exportní apetit posledních let drží při životě české subdodavatele. Ale také principiálně a systémově – ještě nikdy žádnému chuďasovi dlouhodobě nepomohlo, když sedřel z boháče kůži a vytvořil tím druhého chudáka.
Pár drobtů z historie bruselského byrokratismu: v rámci lepší hospodářské koordinace v Evropě otřesené recesí vznikl jakýsi ekonomický systém včasného varování, který sleduje vše od dluhů až po sofistikované ukazatele konkurenceschopnosti. Největší politická bitva se strhla o to, zda mezi sledované indikátory zařadit přebytky platební bilance.
Protestovali především Němci a v první zprávě se skutečně o přebytcích nemluvilo. Nyní už se ale o přebytcích mluví – a je zle. Němci se totiž se svou platební bilancí nevejdou do rozmezí plus šest až minus čtyři procenta HDP, které si Brusel vycucal z prstu.
Bruselský pohled je velmi tupý a škodlivý. Vychází, pravda, ze správné teoretické premisy, že optimální měnová unie nemůže dlouhodobě fungovat, pokud je jeden člen příliš konkurenceschopný a druhý vůbec. Konkurenceschopnější pak totiž při pevném směnném kurzu drtí svým exportem ty, kteří zapomněli inovovat nebo se jim utrhly z řetězu mzdy.
Za prvního si dosaďte Německo, za druhého třeba Řecko. Němci ale na tuto logiku, kterou jim vnucuje Evropská komise, MMF i americká administrativa, nemohou přistoupit. Pevný směnný kurz přece nevznikl proto, aby hospodářství jednotlivých zemí prosperovala podle vzoru toho nejslabšího. Němci navíc zdaleka nevděčí za vše euru. Bez přidušených mezd a odkládání vnitrostátních investic by takových přebytků nedosahovali.
Ale to vše je jen teoretické co by, kdyby. A ekonomické poučky příliš neplatí v něčem tak podivném, jako je měnově dokončená, avšak fiskálně nepříliš koordinovaná eurozóna. A tak musí nastoupit, jako v EU vždy, pragmatismus. Nejspíše se dále posílí nezdravé spojení mezi prosperitou Německa a výší jeho „půjček“ krachujícím státům.
Německo tedy bude dále těžit ze své exportní síly a jako bolestné bude posílat eura jižním bankrotářům. Pokud ovšem Brusel bude trvat na pokutách za úspěch, německá ochota být financiérem jihu jistě dramaticky poklesne. Tak zní asi nejbizarnější ekonomický zákon současné EU.
Čtěte také:
Brusel vyšetřuje Německo. Kvůli příliš vysokému vývozu
Německý zahraniční obchod prospívá, dosáhl rekordního přebytku
