Během pomalého odeznívání kauzy Martina C. Putny můžeme směle začít rozdělovat tažení Miloše Zemana za rozšíření prezidentského vlivu na dva zřetelné proudy. V hlavní ofenzivě půjde například o jmenování premiéra s ministry, o prosazení vlastních kandidátů na velvyslance a časem jistě dojde i na spory ohledně podpisu mezinárodních smluv.
Vedle toho nás však Zeman bude zásobovat i falešnými, předstíranými útoky po křídle, které mají jen odvést pozornost od podstatnějších věcí.
Absurdní Putnova kauza byla příkladná. Přesto celá fraška nebyla marná. Nic nemohlo přitáhnout lépe pozornost k letitému problému, kdo že je v Česku vlastně ten profesor: opora nezávislé školy, které se také zodpovídá? Nebo spíše státní zaměstnanec, kterému se dostává symbolického pomazání na Pražském hradě?
Zeman nakonec svůj šílený souboj s „katolickou buznou“ Putnou dohrál alespoň do remízy. Zahnán do kouta velkodušně požádal, aby ho stát připravil o pravomoc jmenovat profesory. To jistě nebude problém, stačí provést potřebnou změnu zákona o vysokých školách. Nyní se můžeme jen těšit, o co dalšího Hrad rozjede žabomyší válku: rozhodne se propříště třeba uchovávat pečetidlo státní pečeti na Vysočině? Nebo snad udělí státní vyznamenání Miroslavu Šloufovi za věrnou službu v jakémkoli režimu?
Jakkoli tyto absurdity nejsou ničím proti intrikaření o vliv na vládu či jmenování velvyslanců, kauza jmenování Putny přece jen ukázala, jak prezidentova svévole dokáže aktivizovat apatickou společnost. Boj o Putnu se totiž přenesl do obecnější a vážnější roviny: kdo je v Česku profesor a kdo ho jmenuje. Nyní se zdá, že to bude ministr školství. Ale to není jen tak jednoduché. V padlé a nyní zase přepisované zákonné úpravě vysokých škol si měly školy jmenovat profesory samy.
Zároveň by ale akademici požívali profesuru jen na své škole. Proti tomu je dnešní koncept odvozený už ze starého Rakouska a první republiky, kdy je profesor státem posvěcenou autoritou od Aše po Uherské Hradiště. První varianta by českému vysokému školství jistě prospěla, je ale pravděpodobně neprosaditelná.
Pokud tedy zůstanou profesury platné pro všechny školy v republice, pak není nejmenší důvod rušit ceremoniál na Pražském hradě, kdy stát symbolicky vzdává čest akademikům. Předání desek z rukou ministra školství by bylo směšné švejkovské ustrnutí na půli cesty, kdy ministr je sice pořád politickým reprezentantem státu, ale také je tak trochu od fochu.
Zeman v té záplavě zcela oprávněné kritiky tak vlastně zaslouží i jistou míru uznání. Kdo jiný by dokázal tak efektním a zároveň efektivním způsobem přitáhnout pozornost celé společnosti k dlouhá léta neřešenému problému kvality tuzemských profesur?
Čtěte také:
Zeman Putnovo jmenování profesorem podepíše, osobně je však nepředá
Profesuru chce kvůli Putnovi odmítnout sedm kandidátů
Zeman: Putnova orientace mi nevadí. Nevhodný byl jeho transparent
