Nejužitečnějším ministrem prezidentské vlády Jiřího Rusnoka se nakonec může stát Jiří Balvín. Bez legrace. Na rozdíl od svých zkušenějších kolegů, kteří systematicky dosazují své spřízněnce do státem ovládaných firem, zoufalý ministr kultury zjevně vůbec netušil, jaký prospěch by měl mít z odvolání šéfa Národního divadla Jana Buriana. A když nyní musí ředitele potupně instalovat zpět, je to zároveň i dobrá příležitost vnést trochu logiky do chaosu příspěvkových organizací ministerstva kultury.
Balvín dokázal, že přes všechnu snahu nikdy nebude správným zemanovcem. Takový přece vždycky přesně ví, koho a proč vyhazuje, a má po ruce kamaráda, kterého si novou funkcí zavazuje. A přitom chce, aby se to líbilo lidu. Odvolání Buriana bylo jiné. Balvín, který divadlu zbla nerozumí, se nechal odborářským bossem Jaroslavem Zavadilem jako loutka odvést k hereckým odborářům. Ti pomluvili Buriana, a tak šel Burian pryč. Jak je ale přízeň lidu pro Rusnoka a Zemana důležitá, se ukázalo, jakmile zadupal Miroslav Donutil a další herci. Burian je zpět, diktuje si podmínky a pod Balvínem se houpe židle. Přesto Balvín svým neumětelstvím a manažerským šlendriánem může paradoxně posloužit dobré věci.
Jeho zásadní chyba totiž pravděpodobně přibrzdí čistky i jinde. Jen díky Burianovi si asi udrží post nový ředitel Národní galerie Jiří Fajt i další. Ale tím by zahnání Balvína do kouta nemělo skončit. Než se vyžívat v teatrálním volání po ministrově hlavě, raději by se mělo prosadit něco systematického. A tím může být jedině přeměna nesmyslné formy příspěvkových organizací státu na něco rozumnějšího.
Ministr kultury se může kdykoli rozhodnout a odvolat šéfa Národního divadla, Národní galerie a dvacítky dalších významných institucí. Že nepomáhá ani jmenování někoho „od kumštu“, dokázala například chvilková ministryně kultury Helena Třeštíková, která také přispěla ke krizi divadla zbrklým jmenováním ředitele Ondřeje Černého. Burianovy požadavky proto směřují správným směrem. Pro sebe chce legitimitu a pro divadlo systémové řízení. Jím navrhovaná garanční rada je vlastně kamuflovaná správní rada, jak ji známe z komerční sféry. Ta by měla být pánem, nikoli chvilkový vrtoch chvilkového ministra. S tím souvisí i jasné financování a pak i čistá výběrová řízení.
Rusnok a Balvín se Buriana snaží zesměšnit slovníkem minulé éry, že „kulturní fronta“ si přece může vybírat šéfy ze svého středu. Ale minimálně v případě Burianových záměrů jde o pravý opak. Sesazený a znovu dosazený ředitel první scény jen chce, zcela správně, aby byly kulturní „příspěvkovky“ řízeny trochu více jako firmy a nezávisely na libovůli kdejaké televizní figury, která se nějakým tragickým omylem na chvíli stane ministrem kultury.
Čtěte také:
Zápas roku: Poslanecká sněmovna versus Pražský hrad
Zaměstnanci divadla o ministrovi nerozhodují, podpořil Rusnok Balvína
