Evropa i Amerika přemýšlejí, které rychlé opatření proti ruské agresi na Krymu by mělo alespoň nějaký význam. Poslat k poloostrovu křižníky, aby nám je Vladimir Putin potopil? Uvalit sankce na Viktora Janukovyče, přestože bychom mnohem raději uvalili sankce na Putina? Omezit dovoz ropy a plynu z Ruska a zemřít v chladných nocích zimou? Začít se spektakulárním vojenským cvičením NATO v pobaltských státech, zatímco krev teče na Krymu?
Krátkodobě se prostě dobrých a rázných odpovědí na konání ruského režimu nedostává. Evropská unie by ale měla dobře vědět, co má dělat v delším časovém horizontu. Nová ruská doktrína ochrany krajanů v blízkém zahraničí si žádá jediné – skutečně účinnou společnou zahraniční i obrannou evropskou politiku.
Zatímco USA mohou poslat své vojáky, kam se jim zachce, zatímco NATO musí povinně bránit každého svého člena, Evropská unie nemůže skoro nic. Zoufalství společné zahraniční politiky symbolizuje baronka Catherine Ashtonová, která má tak malé pravomoci i reputaci, jak je dlouhý její oficiální titul vysokého představitele. Společnou unijní obranu pak symbolizují většině Evropanů zcela neznámé policejní mise EU v Makedonii či v Bosně. Ale aby někde u slovenského Humenného zrovna cvičilo pod jedním velitelem několik rot z Pobaltí či ze zemí Visegrádu, to ne. Přitom nabídka společného cvičení evropských jednotek a ukrajinské armády by byla tím nejlepším vzkazem Putinovi, že rozhodně nemá smysl podněcovat další separatistické tendence od Krymu na sever.
Aby bylo jasno, neexistence společné evropské zahraniční politiky a obrany měla až dosud své dobré důvody. Připomeňme několik bolestných kapitol evropského partikularismu. V roce 2011 Francie a většina zemí EU prosazují útok na Libyi, ale Německo se v Radě OSN po boku Ruska a Číny zdržuje hlasování. Když se debatuje o útoku na Sýrii, karty jsou rozdány stejně. Když v roce 2012 Palestina usiluje o lepší diplomatické zastoupení při OSN, Francie a polovina států EU souhlasí, zdržuje se Británie, Německo a druhá půlka unie. Češi jako jediní hlasují proti. EU prostě společnou zahraničí politiku neměla a nemá. Natož obranu. Volání Miloše Zemana po společné evropské armádě proto ještě minulý týden ve Štrasburku znělo jako nemístné sci-fi.
Ale Evropa míní a Putin mění. Pokud chce Rusko i nadále tímto způsobem „chránit“ krajany v zahraničí, pak EU potřebuje mít k ruce odpovídající odstrašující sílu. Není možné sáhodlouze svolávat summity, pokud se Rusko rozhodne vzít pod svůj protektorát i Rusy v Lotyšsku, Estonsku, na Kypru či v Karlových Varech. EU možná ještě nedozrála ke společné obraně, ale Rusko ji k tomu nutí. A nabízí rovnou i čestného vrchního velitele, který jako jediný dokáže zájmy Evropanů spojit – Vladimira Vladimiroviče Putina.
Čtěte také:
