Ten rozdíl je jasný. Zatímco po volbách v roce 2009 se v Evropském parlamentu mohlo k radikálním euroskeptikům počítat zhruba osm procent europoslanců, nyní mezi ně můžeme zařadit až pětinu nově zvolených zástupců.
Ale rozhodně se nevyplácí je všechny házet do jednoho pytle. Mezi francouzskou Národní frontou a například Alternativou pro Německo je propastný rozdíl v odstínech hnědé. A mainstreamoví politici z největších frakcí by si to měli ve vlastním zájmu uvědomit. Jinak bude v roce 2019 euroskeptiků zase o něco více.
Le Penová poslouží
Úspěch kritiků současné podoby Evropské unie by se rozhodně neměl stát záminkou k tomu, aby se vítězní eurolidovci s druhými socialisty tím více semkli a bránili své federalizační představy před nájezdem barbarů. Mezi nově zvolenými kritiky totiž nejsou jen neonacisté, ale i mnozí usedlí konzervativci či liberálové, s nimiž má určitě smysl se pobavit o budoucnosti Evropy.
Co je podle vás příčinou slabé účasti Čechů v eurovolbách?
Nejvýraznější postava eurovoleb, vítězná šéfka Národní fronty Marine Le Penová snad odvede kus prospěšné práce a do své zamýšlené nové parlamentní frakce stáhne ten největší politický hnůj. Nikdo asi nebude litovat, když se v nové frakci sbratří s neonacistickým europoslancem německé NPD, řeckým Zlatým úsvitem, maďarským Jobbikem či nizozemskými a rakouskými Svobodnými. Britský UKIP se sice k Le Penové nepřidá, jeho lídr to před volbami několikrát odmítl, ale v této partě by se jistě neztratil.
V tutéž chvíli se ale také ukáže, kdo z kritiků EU projeví trochu soudnosti a vábení Francouzky odolá. Především by se před Le Penovou neměli sklonit liberálové a konzervativci, kteří nemají žádný větší morální škraloup, jen cítí odpor k současné podobě eurozóny.
Introvertní profesor
Alternativa pro Německo, slovenská Svoboda a Solidarita či čeští Svobodní – to přece není žádná politická žumpa. Šéf německé Alternativy Bernd Lucke je introvertní profesor ekonomie, který byl léta členem mainstreamových křesťanských demokratů. Je křesťan, nevadí mu imigranti, jen odmítá pochopit současnou transferovou unii kolem společné měny.
Jeho poselství sice přitáhlo i pozornost části německé krajní pravice, ale to není úplně jeho chyba. Lucke si dává velký pozor, aby během své kritiky eura nezapomněl vždy dodat, že je oddaným Evropanem. Se slovenským Richardem Sulíkem je to podobné. Kvůli odporu k záchraně eura sice v roce 2011 shodil vládu, ale shazovat demokracii rozhodně nemá v úmyslu. A podobných stran se mezi zhruba stovkou skeptických europoslanců najde více. Ti však nyní musejí ukázat, že dokážou prosazovat liberální, racionální, ale přitom proevropskou politiku bez hnědého stínu. Jistě, není to nic jednoduchého. Třeba ODS si po minulých volbách založila s britskými konzervativci euroskeptičtěji laděnou frakci, která však za pět let dohromady nic neovlivnila a nyní se notně smrskla.
Jiní liberálové
Pro dobře vychované euroskeptické liberály ale v Evropském parlamentu jistě místo je. Liberálové z tradiční frakce ALDE, mezi něž míří i české hnutí ANO, jsou totiž hodně nalevo a svorně přísahají na evropskou federaci. To od Luckeho či Sulíka nemůže nikdo chtít.
Liberální, uměřeně skeptickou frakci či jen neformální uskupení by nakonec mohlo podpořit svou účastí i Česko. Pokud český zástupce Svobodných Petr Mach pozapomene na kraválové řeči o vystoupení z EU, mohl by k této skupině euroskeptických liberálů patřit i on. Určitě by se v takové společnosti cítil lépe než u spolku, který pod svá křídla houfuje Le Penová.
Čtěte také:
Pavel Páral: Zajímavá zkouška na komunální volby
Česko zná svých 21 tváří pro Evropu
Na zemětřesení nedojde. V europarlamentu zůstává proevropská většina
Petr Just: Volební výsledky nesvědčí o přílišném euroskepticismu v Česku
