Když se Charles de Gaulle chystal přeměnit parlamentní republiku v prezidentskou, uklidňoval ty, kteří se obávali jeho moci, slovy: „Kdo si opravdu může myslet, že v 67 letech bych začal s kariérou diktátora?“ Miloš Zeman mohl zcela totéž (shodou okolností včetně údaje o věku) prohlásit loni v prezidentské kampani. Ale neprohlásil. Nikdo totiž netušil, že se vážně chystá přenést mocenské těžiště z Poslanecké sněmovny na Hrad.
Nyní už je to všem po jmenování osobního spřízněnce premiérem samozřejmě jasné. Jenže Zeman na rozdíl od de Gaulla nepožádal lid o schválení nové ústavy. Jak je tedy možné, že jeho nelegitimní kroky jsou zároveň legální? Na vině je ústava, která, zřejmě skutečně naivně, předpokládala v čele státu pokornější státníky.
Všichni tři dosavadní prezidenti České republiky předvedli, že je jim ústava příliš těsná. Ale Zeman se dostal za hranu. Nejprve se uvedl myšlenkou, že může, při „extenzivním výkladu ústavy“, dle své vůle odvolávat premiéra. A nyní dokazuje, že také může jmenovat předsedou vlády kohokoli. Co může být v parlamentní republice větším porušením smyslu ústavy než jmenování premiéra proti vůli většiny poslanců?
Zemanovo počínání by mělo donutit nynější ohromené poslance a senátory ke schválení dost zásadní změny základního zákona. Do ústavy je stejně nutno sahat, neboť podmínka 50 tisíc podpisů pro občanského kandidáta v přímé volbě prezidenta se musí tak jako tak změnit.
A když už se tedy bude měnit „nedotknutelná“ ústava, tak rovnou pokračujme prezidentem. Zastupuje stát navenek v souladu s vládní politikou, sjednává a ratifikuje smlouvy do 30 dnů od schválení parlamentem, pověřuje a odvolává vedoucí zastupitelských misí předložené vládou. Abolice a milosti se ruší. Jmenování členů Bankovní rady ČNB podléhá kontrasignaci Senátu. Ano, připomíná to politickou kastraci prezidentské funkce, ale vše nasvědčuje tomu, že nelze jinak.
Nicméně o těchto oblastech se mluví již léta. Zeman nově upnul pozornost k základní pravomoci, a sice že jmenuje a odvolává předsedu a další členy vlády. Samozřejmě lze i u tohoto bodu udělat z prezidenta bezvládný stroj na podpisy. Například tím, že automaticky pověřuje premiérstvím předsedu nejsilnější sněmovní strany. Tak si to ostatně před lety sám Zeman i s Václavem Klausem výslovně přáli.
Ale takto rigidní ustanovení se do českých reálií nehodí. Ať prezident dál moderuje rodící se konsenzus stran o podobě budoucí exekutivy. Neměl by ale mít možnost o své vůli bez sněmovní podpory jmenovat své milce do čela vlády. Nejlepším řešením je tedy nejspíše španělský či německý vzor, kde hlava státu nominuje premiérského kandidáta, který se ale skutečně stává předsedou vlády až po souhlasu většiny poslanců.
Čtěte také:
Prezident nemá být druhou vládou, slyšel Zeman v Berlíně
GLOSA: Že je premiér to nejhorší? Seznamte se s jeho kabinetem
