Ještě že Evropou obchází strašidlo dluhové krize. Takové pocity mohou mít v Bruselu při pohledu na hříšníky na periferii Evropské unie. Vyjednávání o ekonomické pomoci dala Bruselu do rukou nečekané trumfy nejen při jednání s bankrotujícími jižany, ale také při odrazování maďarského premiéra Viktora Orbána od jeho nejšílenějších nápadů.
S rumunským premiérem Victorem Pontou to je ale jiné. Ponta sice nedocílil odvolání svého nepřítele z postu prezidenta, ale touha po vládě silné ruky (nejlépe té jeho) jej určitě neopustí. Na Rumunsko ovšem EU příliš tlačit nemůže. Členem klubu už se země stala, ze vstupu do Schengenu je již okoukané lákadlo a ze záložního úvěru Mezinárodního měnového fondu za podpory EU také mnoho pák na režim koketující s autoritářstvím neplyne.
Bratrovražedná válka rumunského premiéra a prezidenta tak s nebývalou naléhavostí nutí Brusel a evropské elity jasně říci, kde je nepřekročitelná čára, za kterou už člen EU ctící demokracii a právní stát nesmí jít. A jak od jejího překračování odrazovat.
Evropská unie je sice už notně zocelená politickými kariérami pánů Haidera, Le Pena, Fica či Orbána, na tažení Victora Ponty rumunskou politikou však lze jen zírat s otevřenou pusou. Od převzetí vlády v květnu čistí vládu, média i soudnictví od svých oponentů. Snaha zbavit se nepřátelského prezidenta měla být ouverturou před podzimními volbami, v nichž pravděpodobně získá přesvědčivou většinu.
A že se jeho revoluce nelíbí Evropské unii? Žádný problém. Německé kancléřce Angele Merkelové vzkázal, že ona v referendu o prezidentově odvolání hlasovat nebude. A 11bodový seznam požadavků Evropské komise putoval někam do šanonu. Před vstupem do EU by přitom Rumunsko eurokratům sneslo modré z nebe, jen aby do elitního klubu proklouzlo. Nyní bez uzardění diskredituje unii svým počínáním.
Co může EU dělat? Diplomatické sankce z dob Jörga Haidera se ukázaly jako neúčinné. Krocení Roberta Fica pozastavením členství Smeru v klubu evropských socialistů taktéž. Penězovod z eurofondů se zase může pozastavit, jen když nepřijatelně protéká, nikoli na politickou objednávku z Bruselu.
Čtěte také:
Rumunský expremiér se po vyhlášení rozsudku pokusil zabít
Orbán navrhl registraci voličů, opozice mluví o konci demokracie
Orbán pomocí změn ústavy posiluje svou mocenskou pozici
Jenže pak už zbývá jen jedna zase až příliš účinná zbraň. Odebrání hlasovacích práv v EU podle článku 7 Lisabonské smlouvy je něco jako jaderná bomba. Brusel však s touto hrozbou nezachází, jak by měl. Aby odstrašovala, má její užití působit alespoň trochu reálně.
Orbán, Ponta a další výtečníci stvoření ekonomickou krizí by měli vědět, že nemohou zároveň být v EU a budovat si svůj soukromý autoritářský stát. Vynucování podmínek za finanční půjčky sice zatím dobře funguje, ale Pontův případ ukazuje, že samo o sobě to nestačí.
