Soudit Václava Klause za velezradu by byla s ničím nesrovnatelná hloupost. I když vlastně nebyla. Stejně hloupé je totiž od premiéra Petra Nečase požadovat rezignaci 38 senátorů, kteří žalobu k Ústavnímu soudu podali.
A senátoři s premiérem si nemají co vyčítat ani ohledně načasování. U mnoha údajně velezrádných obvinění jim trvalo celé roky, než od brblání nad Klausovým ohýbáním ústavy přešli k žalobě. Nečas zase pěkně vyčkal na závěrečné zamítavé slovo ústavních soudců a teprve pak zaútočil na senátory.
V celé těžko uvěřitelné politické frašce nakonec zapadá to nejpodstatnější: Ústavní soud politiky vyzval, aby si konečně sami ujasnili, co velezradou myslí, než s ní začnou šermovat u soudu. V celé čtvrtroční komedii je pro jedny padouchem Klaus se svou amnestií, pro druhé senátoři žalující exprezidenta za velezradu. Ale kvůli hlavním rolím by se nemělo zapomínat ani na Petra Nečase, který svým závěrečným výstupem v celém dramatu podtrhl zmatenou a nečitelnou úlohu své vedlejší, leč důležité postavy.
Pokud Nečas svůj podpis pod Klausovou amnestií vyhandloval s Hradem za život některých důležitých zákonů, měl v logice tohoto obchodu mlčet. Klaus využil své pravomoci ad absurdum, senátoři také. Pokud se však premiér nad senátorskou žalobou rozhořčil jako pravý konzervativec, kterému se na panovníka prostě nesahá, pak není zrovna dvakrát pochopitelné, proč se sám degraduje na úroveň senátorů a požaduje jejich rezignace za zcela zákonně podanou žalobu.
Jak už bylo řečeno, kvůli politikaření kolem amnestie a velezrady zapadá samotné „poučení z krizového vývoje“ od ústavních soudců. Zamítnutím senátorské stížnosti na novoroční amnestii soudci české společnosti potvrdili selským rozumem pochopitelný fakt, že když se prezidentovi v ústavě dá tato feudální pravomoc, tak ji mocnář také může uplatnit. S následným zamítnutím Klausovy „velezrady“ je to však těžší. Soud jen dovodil, že podle starého znění ústavy nemůže být Klaus už po skončení mandátu stíhán. Zda Klaus skutkově porušil ústavu či ne, o tom ani slovo. Soudci však přímo napsali, že právní vymezení velezrady či hrubého porušení ústavního pořádku není jejich práce. A doporučili senátorům, ať se obrátí na ty, jejichž prací taková věc je: sami na sebe. Senátoři a poslanci by podle ústavního soudu měli jasně vymezit, co prezident může a co ne.
Jen naiva by však něco takového nyní očekával. O vyjasnění prezidentských pravomocí politikům ve velezrádné komedii rozhodně nešlo. Prvotním cílem bylo vmést momentálně nepopulárního Klause do obličeje tomu druhému. Je jen dobře, že toto politikaření ústavní soud utnul.
Čtěte také:
