Přebít kyperskou tragédii nebylo nic lehkého. Italské politické elitě se to přesto podařilo. Zbytky nadějí, že se vítězi italských voleb Pieru Bersanimu podaří sestavit vládu, vzaly za své. Eurozóně otřesené špatně zvládnutou krizí Kypru oznámil koncem týdne své osobní pesimistické Urbi et Orbi: „Pouze blázen by v této chvíli chtěl vládnout Itálii.“ K tomu se chce okamžitě dodat: „Pouze bláznivé trhy by v této chvíli nezvyšovaly rizikovou přirážku na italské státní dluhopisy.“
Pokud se italským sebestředným politikům podaří vyšponovat výnos z dluhopisů nad únosnou míru a Itálie se položí do záchranného eurovalu, nikdo už si po této tragédii ani nevzpomene, že na titěrném Kypru byly nějaké problémy.
Kyperská kapitola nekonečné evropské dluhové krize je důležitá principiálně, nikoli však finančně. Na Kypru padlo mnohé tabu, nebezpečně se zachvěla pět let evropskými politiky opakovaná mantra, že pojištěné vklady jsou nedotknutelné a střadatelé nejsou těmi, kdo by měli za chyby bank platit. Samotné amatérské handrkování na Kypru ale připomíná přepočítávání drobných, když za dveřmi stojí exekutor. V případě problémů Itálie se totiž eurozóna dostává minimálně o řád výše, než tomu bylo při řešení problémů malého ostrova.
Itálie by nyní zoufale potřebovala zopakovat „Montiho efekt“. Přestože toho technokratický premiér Mario Monti od listopadu 2011 příliš neprosadil, trhy uklidnilo, že po nevypočitatelném Silviu Berlusconim přišel do úřadu racionální ekonom. V současném povolebním patu ale už něco takového nelze zopakovat. Úkolem nešťastného vítěze voleb bez vládní většiny Bersaniho bylo za každou cenu sestavit vládu, třeba i s arcinepřítelem Berlusconim. Levicový politik však vyhořel. Cestu ven z krize se snaží najít italský prezident Giorigio Napolitano, který jmenoval skupinu „deseti moudrých“. Ti mají navrhnout politický program reforem, pod něž by se pak podepsaly znepřátelené strany. Ale to je nejspíš jen prodlužování povolebního kómatu. Aby prezidentova snaha byla úspěšná, museli by „mudrcové“ během hodin navrhnout změnu volebního systému, aby vítěz voleb pohodlně dosáhl na většinu v obou komorách parlamentu, zákon by museli rychle odmávat zákonodárci a kvapně nahnat Italy znovu k urnám. Celou dobu by přitom šlo o šílený sprint se stoupajícími rizikovými přirážkami na italské vládní dluhopisy.
Řím v této chvíli nemá prakticky na výběr a celá eurozóna je na tom stejně. Pokud má Itálie přežít, musí mít co nejdřív vládu, byť by to znamenalo vládnutí dvou kohoutů, tedy Bersaniho a Berlusconiho, na jednom smetišti. Je totiž pro všechny lepší, aby Itálii vládl alespoň onen „blázen“ než nikdo.
Čtěte také:
Itálie zůstává v patu, trhy začínají být napjaté
Evropskou politikou začínají hýbat hnutí, která chtějí skoncovat s eurem
