ČSSD si nemůže přát nic lepšího, než aby církevní restituce prošly. Až je přes hrdinný senátní odpor socialistů prohlasuje pravice ve sněmovně, zaplaví nejspíš republiku před podzimními volbami druhé kolo billboardů s chtivou rukou preláta. A ta poslouží bezpochyby stejně dobře jako strašení zdravotnickými poplatky před čtyřmi roky.
I socialisté přitom jistě vědí, že zákon o církevních restitucích je nezbytný. Je totiž mnohem lepší se s církvemi dohodnout, než aby církve zavalily soudy svými oprávněnými požadavky a dál se blokoval rozvoj asi patnácti stovek obcí obehnaných zadržovaným majetkem. Přesto jeden z argumentů ČSSD stojí za pozornost. Zákon o církevních restitucích je napsán opravdu tak nešťastně, že nad strašením prolomením Benešových dekretů nelze tak úplně mávnout rukou.
Když se řekne „Benešovy dekrety“ či „prolamování roku 1948“, většina Čechů si především stereotypně vybaví Němce či šlechtice, který se nejprve domůže jedné rokokové židle, a co nevidět už je ho zase plné pohraničí. Jenže u církevního majetku je to s takzvanými Benešovými dekrety mnohem složitější.
Čtěte také:
Senát hlasy levice odmítl vládní podobu církevních restitucí
TOP 09: Strefujte se do nás, ne do církví
Církevní majetek ve třetí republice nejprve osekal svobodně zvolený parlament znárodněním za náhradu. Ona náhrada se ale kvůli „vítěznému únoru“ nekonala. To je první nespravedlnost. Pak teprve přichází na řadu brutální Gottwaldovo vyvlastňování. Do těchto zamotaných vztahů nyní má vstoupit zákon, který v úvodu deklaruje, že chce „zmírnit následky některých majetkových a jiných křivd, které byly spáchány komunistickým režimem v období let 1948 až 1989“. Zároveň ale církvím přiznává finanční náhradu i za majetek konfiskovaný podle dvou Benešových konfiskačních dekretů z roku 1945. Laickým pohledem nazíráno, proč by si podle tohoto zákona neměly církve nárokovat peníze za údajně nespravedlivě konfiskovaný majetek nebo majetek znárodněný bez vyplacené náhrady?
Člověku je samozřejmě špatně, když zase ze Senátu slyší ruch závodů v povrchní právní historii včetně řečí o tom, zda se země Koruny české vrátí před Masaryka, Josefa II., Bílou horu, nebo skončíme všichni rovnou jako nevolničtí bezzemci. Je ale pravda, že kdyby u paragrafu o konfiskačních dekretech bylo jasně zmíněno, že restituční nárok podle nich může být uplatněn až na právní vztahy po roce 1948, všem by se ulevilo. Navíc by to jen dosvědčilo úvodní preambuli zákona.
Ne náhodou je totiž ve všech restitučních zákonech zmíněno, že se napravují „některé“ křivdy. Ne všechny. A církve už v současném návrhu zákona dostávají docela štědrou satisfakci za desítky let příkoří. Není proto důvod nemít co nejjasnější zákon formulovaný tak, že přes rok 1948 prostě nejede vlak.
