Mario Draghi splnil svůj slib z loňského setkání centrálních bankéřů v Jackson Hole. Eurozóna se dočká kvantitativního uvolňování, tedy nákupů dluhopisů a dodávek likvidity ve velkém. V následujících 19 měsících nakoupí ECB a národní centrální banky zemí eurozóny dluhopisy za 1,1 bilionu eur. Celková bilance takzvaného eurosytému, tedy ECB a národních centrálních bank, stoupne na 3,3 bilionu eur.
Aby nebyla ECB viněna ze selektivního financování dluhů, budou se dluhopisy nakupovat podle klíče, kterým je podíl členských zemí eurozóny na základním kapitálu ECB. Nebudou-li frankfurtští bankéři v září příštího roku spokojeni s ekonomickou situací, nechávají si otevřenou možnost jít ještě dále.
Důvod je zřejmý: dostat eurozónu z deflace a oživit ekonomiku. Primárně by kroky centrální banky měly rozhýbat úvěry. Objem půjček pro domácnosti i firmy totiž přes dosavadní snahy ECB stále klesá. V případě domácností meziročně o 0,4 procenta, u firem o 1,6 procenta.
Otázka zní: Pomůže tomu kvantitativní uvolňování? Pokud ano, tak jen omezeně. Bankám v eurozóně nechybí likvidita, nýbrž kapitál. Stále přísnější regulace si žádá vyšší objem kapitálu anebo snížení objemu kapitálově vážených aktiv. Budou za této situace banky prodávat málo rizikové státní dluhopisy a místo toho poskytovat úvěry? Stěží.
Větší šanci pomoci eurozóně má dopad uvolňování na kurz eura. Společná měna byla v posledních letech výrazně nadhodnocená. Přispěla k tomu skutečnost, že centrální banky ostatních velkých ekonomik přistoupily ke kvantitativnímu uvolňování už dávno, zatímco ECB se zdráhala, takže její měna byla vůči ostatním klíčovým měnám silnější, než odpovídalo ekonomické kondici eurozóny. V roce 2013 dosáhlo nadhodnocení eura vůči dolaru zhruba 20 procent. Během loňska se zmírnilo a dnes se již euro blíží odpovídajícím hodnotám. Rovnovážný kurz by měl být 1,10 dolaru za euro a v dalších letech by měl dále zvolna klesat.
Problém je v tom, že ECB šije měnovou politiku na míru příliš heterogennímu spolku zemí. Německý export nepotřebuje doping nulových úrokových sazeb a slabého eura, zatímco pro Řecko je euro stále příliš silné. Pro ilustraci podle Taylorova pravidla by Německo sneslo při současné inflaci, růstu ekonomiky a kurzu eura zhruba čtyřprocentní úrokové sazby, Slovensko 3,5procentní a Estonsko dokonce šestiprocentní. Naopak pokud by se úroková sazba ECB měla řídit podle Španělska, musela by být minus 3,5 procenta, v případě Kypru minus deset a u Řecka dokonce minus 11,5 procenta. To jsou to samozřejmě jen modelové výpočty.
Eurozóna má k optimální měnové unii daleko a načasování a design její verze kvantitativního uvolňování není ideální. Jenže zase lepší něco nežli nic a raději pozdě nežli vůbec.
Čtěte také:
