Mnoho centrálních bank se v posledních letech ocitlo v dosud nepoznaných vodách. „Úklid“ po finanční krizi otestoval kreativitu Fedu, Bank of England i ECB. Zatímco Fed už začal s ústupem z uvolněné měnové politiky, BoE o ní přemýšlí a ECB stále řeší, jak eurozóně poskytnout další stimuly k růstu. Na začátku června sice ECB snížila svou základní úrokovou sazbu k nule a přijala řadu nekonvenčních opatření, přesto zůstává otevřena otázka dalšího uvolnění měnové politiky.
Nabízí se otázka, proč by o tom ECB měla uvažovat. První odpovědí je mezera výstupu. To je rozdíl mezi aktuálním a dlouhodobě průměrným využitím výrobních kapacit. V eurozóně loni činila mezera výstupu 3,3 procenta HDP, letos by se měla snížit na 2,7 procenta. Z 18 zemí eura se ekonomika pohybuje nad svým potenciálem pouze v Estonsku, Lotyšsku a na Maltě.
Druhým důvodem je inflace. Přesněji její absence a hrozba deflace. Ve všech zemích eurozóny je hluboko pod dvouprocentním cílem ECB. Deflace má řadu důsledků pro ekonomický vývoj. Jedním z nich je, že centrální banky nemohou dostatečně snížit reálné úrokové sazby. ECB může nakrásně držet úrokové sazby na nule, ale při deflaci budou reálné úrokové sazby stále kladné. A čím hlubší deflace, tím vyšší reálné úrokové sazby.
Jaké možnosti tedy frankfurtští bankéři mají? Samozřejmě mohou prohloubit stávající programy. Účetní bilance ECB v postkrizovém období nabobtnala mnohem méně než objem aktiv Fedu či BoE. ECB by například mohla znásobit nově představený program takzvaných zacílených dlouhodobých půjček (TLTRO), jejichž pomocí by měly peníze centrální banky doputovat do reálné ekonomiky a nezaseknout se v bankovním sektoru.
Nicméně hlavní otazník visí nad přímými nákupy cenných papírů na trhu, tedy kvantitativním uvolňováním. Ve hře jsou dvě základní možnosti: státní dluhopisy, nebo ABS (asset backed securities), což jsou zpravidla úvěry zabalené do větších balíků. Obojí je dost problematické, a proto dosud ECB dělá vše, aby se přímým nákupům vyhnula. Mezinárodní měnový fond doporučuje ECB, aby snížila dlouhodobé sazby prostřednictvím nákupů státních dluhopisů zemí eurozóny, a to podle klíče odpovídajícího podílům členských zemí na kapitálu ECB. Jenže v případě dluhopisů některých zemí by ECB nesla nemalé kreditní riziko (na rozdíl od Fedu či BoE). V případě ABS je stanovení pravidel ještě obtížnější. Kteří emitenti by byli přijatelní? Z jakých sektorů či zemí?
Tyto obtíže jsou jen dalším vyústěním rozmanitosti eurozóny. S vědomím limitů měnové politiky v heterogenní měnové zóně by si národní vlády měly vytvořit prostor, aby společnou měnovou politiku doplnily vlastní politikou fiskální a také strukturálními reformami.
Autor je ekonom
Čtěte také:
Lagardeová nabádá ECB ke kvantitativnímu uvolňování
ECB začne pokutovat úspory. Efekt je však nejistý
Evropské akcie jsou na rekordních hodnotách. Stimuly ECB zabraly
