V posledních dnech se pozornost přesunula z Řecka do Francie. Zemi galského kohouta se věnoval týdeník The Economist, list Financial Times a také ratingová agentura Moody’s. Proč ten náhlý zájem?
Francouzská ekonomika sice v posledních měsících zpomalila, stále však mírně roste. Z dlouhodobějšího pohledu je patrné, že tempo růstu není zázračné, zato ale ekonomika trpí menšími výkyvy než jiné země. Třeba v roce 2009 německý HDP propadl o 5,1 procenta, zatímco francouzský klesl jen o tři procenta. Pomalý růst je daní za stabilitu.
Francie nemá problém s inflací ani vnější nerovnováhou. Inflace ve spotřebitelských cenách se drží pod dvěma procenty. Schodek běžného účtu se pohybuje mezi jedním a dvěma procenty hrubého domácího produktu. Trh práce je ovšem poměrně strnulý a svázaný až příliš opatrnou ochranou zaměstnanců a zbytečně vysokou minimální mzdou. Nezaměstnanost kvůli tomu přesahuje deset procent; přesto ale je pod průměrem eurozóny.
Častým terčem kritiky bývá malá francouzská konkurenceschopnost. Je to ale tak trochu mýtus. Data vypovídají o něčem jiném. Od roku 1995 do současnosti se jednotkové mzdové náklady podle dat OECD ve Francii zvýšily o 36 procent, zatímco v Německu pouze o osm. Evropu ale netvoří jen tyto dvě země. V Belgii, Nizozemsku, Itálii, Španělsku nebo Velké Británii rostly jednotkové mzdové náklady rychleji než ve Francii. A příznivě pro tuto zemi vyznívá také srovnání s USA, Kanadou, Austrálií či Jižní Koreou.
Nejvýraznější problém Francie představují veřejné finance. Zde je kritika naprosto oprávněná, stejně jako snížení ratingové známky. Francie měla vyrovnané státní finance naposledy v roce 1974. Její dluh neustále narůstá, ať je konjunktura, recese či finanční krize. V roce 1980 činil dluh v poměru k HDP 21 procent, letos překročí hranici 90 procent.
Po finanční krizi v Elysejském paláci odvedli kus potřebné práce a rozpočtový schodek bez zahrnutí úroků z dluhů a po zohlednění vlivu hospodářského cyklu klesl z 3,8 procenta HDP v roce 2009 na letošních 1,3 procenta. K tomu, aby se zastavil růst dluhu v poměru k HDP, bude ovšem vláda ve svém úsilí muset pokračovat.
Francie si zaslouží pozornost především jako pilíř současné i budoucí Evropy. Ta se v podstatě točí kolem osy Berlín–Paříž. V posledních letech se těžiště přesunulo k Berlínu, nicméně bez shody obou zemí se nepodaří prosadit bankovní ani fiskální unii. Názory obou zemí jsou bohužel stále příliš často rozdílné. Nejde však o rozdíly nepřekonatelné. Stačí se podívat do Štrasburku, kde se vlivy obou národů snoubí do velmi příjemné kombinace.
Čtěte také:
Nedůvěra vůči Francii navrtává euroval ESM
Moody's snížila rating Francie, Paříž se snaží trhy uklidnit
Economist nazval Francii časovanou bombou, Paříž se rozčiluje
Autor je hlavním ekonomem Patria Finance
