Evropa zůstává ekonomicky rozpolcená. Nejde jen o výkonnost či konkurenceschopnost jednotlivých ekonomik, ale také o pohled na hospodářskou politiku a společná pravidla. A hlavně jejich flexibilitu, jak se někdy jejich porušování eufemisticky říká.
Na jedné straně zůstává přísný německý názor na rozpočtovou disciplínu. Protipólem jsou postoje Francie a Itálie, druhé a třetí největší ekonomiky eurozóny. Obě země zřejmě opět nestihnou snížit rozpočtové deficity, i když se k tomu zavázaly Evropské komisi.
Francie byla s veřejnými financemi vždy na štíru. Zkusíte si tipnout, kdy naposledy dokázala francouzská vláda hospodařit v plusu? Bylo to v roce 1974. Již 40 let v řadě jsou francouzské veřejné finance pravidelně v deficitu. Letos by se měl schodek pohybovat kolem čtyř procent HDP, příští rok se zvýší na 4,5 procenta a pod hranici tří procent by měl klesnout až v roce 2017. Možná. Takových slibů už bylo několik a plnění se vždy odložilo. Proč by tomu mělo být za dva nebo tři roky jinak? Veřejný dluh Francie se mezitím přehoupne přes magickou hranici 100 procent HDP. Trojciferné číslo pak bude zbytečně pokoušet toleranci ratingových agentur i finančních trhů.
Italská fiskální statistika sahá do roku 1980 a v celé časové řadě nenajdete rok, v němž by vládní sektor dokázal hospodařit s přebytkem. Před vznikem eurozóny se Itálie chvíli snažila deficity veřejných financí snížit. Výsledkem byl pokles deficitu až na 0,8 procenta HDP. Jakmile ale bylo euro doma, zmizela motivace chovat se odpovědně a schodky opět neutěšeně narůstaly. Dnes jsou na tom Italové o něco lépe než Francouzi, letos by jejich rozpočtový deficit měl skončit někde těsně kolem tříprocentní hranice. S veřejným dluhem nad 130 procenty HDP ale i to může být příliš.
Nejde jen o Francii a Itálii. Celá Evropská unie zbytečně flirtuje s ekonomickou záhubou. Existence pravidel fiskální disciplíny je nezbytným minimem pro měnovou unii. Bezstarostné porušování pravidel Paktu stability a růstu původní společná fiskální pravidla diskreditovalo a přispělo k nedávné dluhové krizi v několika zemích EU. Proto pakt v roce 2012 doplnil takzvaný fiskální kompakt, sada přísnějších pravidel, jež by měla vrátit důvěryhodnost fiskální disciplíně a budoucnosti eura. Jenže psát další a další pravidla nestačí. Musí za nimi stát mechanismus jejich vynucení. Ani jedna ze zmíněných zemí není v kdovíjak skvělé ekonomické kondici, nicméně problémem primárně není restriktivní fiskální politika, nýbrž neochota ke strukturálním reformám. Zatímco Španělsko či Portugalsko se k nim odhodlaly a výsledky jsou vidět již letos, Francie a Itálie přešlapují na místě. Pokud jim zbytek eurozóny dovolí nadále porušovat pravidla a nahrazovat strukturální reformy fiskální stimulací, je v sázce budoucnost celé eurozóny.
Autor je hlavním ekonomem společnosti Deloitte
Čtěte také:
