Odvolávám, co jsem odvolal, slibuji, co jsem slíbil, říká se v jedné české pohádce. Stejná slova platí pro důchodový systém. Reforma se reformuje. Vracíme se k původnímu systému.
Přestože to již zaznělo mnohokrát, připomeňme, proč se vláda Petra Nečase pokusila o reformu penzí. Česká populace stárne a brzy začnou vznikat výrazné tlaky na státní rozpočet kvůli zvýšení počtu lidí v důchodu.
Průběžné financování penzí nebylo pro takový demografický vývoj navrženo. Lze jej ale přizpůsobit změnou základních parametrů: zvýšením sazby důchodového pojištění, snížením náhradového poměru (poměr průměrného starobního důchodu a průměrné mzdy) anebo pozdějším odchodem do penze.
Výši důchodového pojištění limituje potřeba udržet si konkurenceschopnost, tedy nezvyšovat jednotkové mzdové náklady. Snižování náhradového poměru je v rozporu se základním smyslem důchodového systému, jímž je zajištění důstojných životních podmínek v postproduktivní fázi života.
Přečtěte si: Fondy druhého důchodového pilíře se uzavřou
Nezbývá než tuto část života zkracovat posunem hranice důchodového věku. Komise pro důchodovou reformu navrhuje změnit fixní hranici a určovat ji tak, abychom na penzi strávili poslední čtvrtinu života, což lze s pomocí úmrtnostních tabulek snadno dopočítat. Správněji by se ovšem měla hranice měnit tak, aby se neměnil index závislosti, tedy poměr mezi počtem důchodců a pracujících. Jednoduše řečeno, vláda by mohla pustit do penze tolik nových důchodců, na kolik by měla peníze.
Existuje i jiná cesta. Přesměrovat část intergeneračních transferů na to, aby si současná generace pracujících naspořila na přilepšení ke svým penzím. Otázkou je, zda si lidé dobrovolně naspoří dostatek prostředků. Aktuálně jsou ve třetím pilíři úspory v hodnotě 312 miliard korun, to je necelých 44 tisíc na osobu ve věku 15 až 64 let. To může stačit na pár měsíců, jistě ne na celou dobu života v důchodu.
Pokud se má penzijní rébus vyřešit, měly by se úspory zvýšit, abychom nemuseli zkracovat relativní část života strávenou na penzi. Možnosti jsou dvě: buď půjde o peníze navíc, nebo se přesměruje část peněz směřujících do průběžného financování. Předchozí kabinet se pokusil o kombinaci obojího.
Jedním z hlavních bodů kritiky druhého pilíře je prohloubení deficitu v penzijním systému. Vznik transformačních nákladů v prvních letech reformy byl však zřejmý od začátku.
Šlo jen o to, aby tyto náklady byly únosné. Do fondového pilíře bylo dosud převedeno z průběžného systému zhruba 1,2 miliardy korun, schodek v průběžném systému loni přesáhl 45 miliard. Pozitiva větších úspor by se projevila s odstupem let či spíše desetiletí. Ale neprojeví se, reforma se ruší. A po nepovedeném prvním pokusu se o ni znovu hned tak někdo nepokusí.
Autor je hlavním ekonomem Deloitte
Čtěte také:
Výši odvodů na důchodové pojištění lze kontrolovat přes datovou schránku
Do druhého důchodového pilíře vstoupilo zhruba 85 tisíc klientů
