Boj proti korupci, která se rozlézá do politiky i státní správy, není snadný. Vzdát jej ale nelze. Jenže myslí to politici vážně, když před volbami slibují, jak s korupcí zatočí? Většinou je po volbách všechno jinak.
Autor: Jakub Stadler
„Je nezbytné, aby lídři byznysu, podnikatelé a manažeři dali najevo, že už takových praktik mají dost,“ říká David Ondráčka, ředitel české pobočky Transparency International.
Proč se Česko stále víc zhoršuje v mezinárodním žebříčku korupce? U nás chybí dlouhodobá strategie v boji proti korupci nebo se naplňuje velmi liknavě. Navíc tu panuje velká tolerance vůči korupčním praktikám, veřejnost je unavena řadou kauz, které nemají jasnou dohru. Není řečeno, co se stalo a kdo za co bude potrestán. A jako důvod vidím i skutečnost, že se u nás politika do značné míry vymkla z kloubů a zasahuje do různých oblastí včetně byznysu a podnikatelského prostředí, politizuje veřejnou správu a to ovlivňuje množství korupčních případů. Korupce u nás začíná zejména nahoře, v těch nejvyšších patrech, a v tomto směru se to odráží ve vnímání celé společnosti. Korupční prostředí už začíná vadit i podnikatelům, například nedávno šéf firmy Unicorn kritizoval postup kolem veřejné zakázky Českého statistického úřadu. Je nezbytné, aby lídři byznysu, podnikatelé a manažeři dali najevo, že už takových praktik mají dost. Měli by začít otevřeně mluvit o svých zkušenostech, začít využívat právních možností, které mají, protože právě oni obvykle vidí do zákulisí veřejných zakázek a často jsou možná tlačeni do něčeho, co sami nechtějí. Dlouho jsme spoléhali na to, že přijdou zahraniční investoři s jinou podnikatelskou kulturou a situace u nás se změní. Ale oni se evidentně přizpůsobili českému prostředí a českému trhu. Mnoho byznysmenů si uvědomuje, že to přesáhlo nějakou mez, získání zakázky už je pro ně přehnaně drahé. Korupční daně, které musejí dávat, jim zhoršují ekonomické vyhlídky a vytvářejí na trhu nerovnováhu, protože ten, kdo má kontakty a je ochoten platit, je na tom lépe. Je jen dobře, když takových firem jako Unicorn, které se nebojí vystoupit, bude víc. My jsme se zakázkou ČSÚ, kterou šéf Unicornu kritizoval, začali také zabývat. Korupce je nevýhodná pro daňové poplatníky, protože vede k plýtvání veřejnými penězi, ale i pro podnikatele. Kdo z ní tedy profituje? Zprostředkovatelé, kteří korupci de facto zaštitují. Jsou to takzvané kasírtašky, prostředníci, přes které se korupční peníze točí. Mají své pozice, zakládají na tom svoji živnost. Ale příjemci peněz mohou být obvykle politici, což se špatně prokazuje, protože korupce se dělá velmi sofistikovaně. Dohledávat toky peněz je složité. Ale mohou to být politické strany, které potřebují stále více peněz na svůj provoz a volební kampaně. A profitují i někteří podnikatelé, kteří se do toho zapojí. Někdy není možné ani zjistit, kdo to je, protože firmy mají skryté majitele nebo jsou jen pošťáky peněz. A mohou to být i státní úředníci. Problém začíná v tom, jak hluboce zasahuje politizace státní správy, protože nový ministr po volbách dělá poměrně hlubokou čistku na úřadech. Zájem stran je obsadit pozice, kde se rozdělují veřejné peníze, kde se rozhoduje o dotacích a veřejných zakázkách, nebo tam, kde se vydávají povolení a licence, o něž mají podnikatelské subjekty velký zájem a jsou za ně ochotni případně i zaplatit. Myslíte si, že by se taková praxe změnila, kdyby u nás konečně platil zákon o státní službě? Zákon o státní službě je řešením. Měl tu už dávno být, měl by vytvořit bariéru přílišné politizaci státní správy a zároveň by měl být základem pro sebevědomého státního úředníka, který bere svoji práci jako celoživotní profesi. Jsme téměř jedinou zemí v Evropě, která takový základ dnes nemá. Záminkou, aby už dříve schválený zákon nevstoupil v účinnost, byl údajný nedostatek peněz. Nebude to platit o to víc v době hospodářské krize? Realita je taková, že zákon, který byl přijat, je mrtvý. Musí se připravit nová verze. Myslím, že není nutné v zákoně řešit peníze, takže by to nevedlo k navyšování rozpočtových prostředků na úředníky. Hlavně musí být nastaveny principy pro fungování státních institucí a úředníků a jejich depolitizaci. Dvě největší politické strany – ODS a ČSSD – však mají rozdílné představy o fungování státní správy. Podle občanských demokratů by se měla řídit manažersky, tedy časově omezenými smlouvami jako v byznysu.
Ale manažerismus je ve světě už také překonaný koncept. Tam, kde to zkoušeli, zjistili, že ne vždycky funguje, a opouštějí jej. Tím nechci říci, že by se nemohly dostávat prvky moderního managementu do veřejné správy. Ale představovat si, že úředník ve vysoké pozici bude ve veřejné správě fungovat jako manažer ve firmě, je prostě nereálné. Kromě toho existuje velká rezistence, aby politici neztráceli vliv na státní správu. Ale vláda by po volbách měla tento problém řešit jako jeden z velkých úkolů.
A který model zastáváte vy?
Já jsem zastáncem klasického kariérního úřednického modelu, ale líbilo by se mi, kdyby se do něj vnesly určité prvky manažerské, například odměňování za splnění konkrétních úkolů. Prostě určité prvky flexibility. Úředník by měla být vážená profese, která zajistí určitý standard, proto by úředník měl mít všechny důvody, aby si kariéru nepokazil třeba přijetím úplatku.
Předseda Ústavního soudu Pavel Rychetský prohlásil, že policie a státní zástupci nejsou schopni vyšetřit závažné případy hospodářské kriminality nebo korupce. Je to opravdu neschopnost, nebo spíš neochota?
To je dnes jeden z nejvážnějších problémů, protože u korupce a závažné hospodářské kriminality je potřeba vidět, že případy mají nějakou dohru. A ta dohra je možná, když se případ dostane k soudu. Jenže často jsme svědky, že se případy zastaví někde na cestě, buď u policie, nebo státních zástupců, a k soudu se nedostanou, i když tam měly skončit. To vyvolává frustraci lidí, protože si všichni myslí, že případ někdo ovlivnil. Pravdou je, že případy jsou složité, často je důkazní nouze.
Co jsme měli za kauzy v posledních letech? Justiční mafie, manažeři OKD, Union banky, kauzy Čunek nebo manažerů Nomury. Mnohé k soudu vůbec nedošly nebo se státní zástupce rozhodl neodvolávat. Ale i soudci by měli být přísnější. Většinou se u korupčních trestných činů dávají podmínky, i když jde o nesmírně závažné věci.
Máme proti korupci dostatečnou legislativu, nebo jsou v ní nějaké mezery?
Jsou v ní mezery. Legislativní rámec do značné míry určuje pravidla hry a také možnost odhalovat, potlačovat a trestat korupci. To je velké téma, co všechno by se mělo změnit. Rozdělil bych to do tří oblastí. Zaprvé je potřeba se zaměřit na trestněprávní rovinu, zlepšovat procesní možnost odhalovat a trestat korupci. Tam míří Pecinův protikorupční balíček – agent provokatér, korunní svědek, možnost využívat bez problémů odposlechy.
Druhá oblast je mnohem složitější – v celém spektru legislativních předpisů a norem podporovat maximální průhlednost, vnášet víc otevřenosti do veřejných zakázek. Musíme například požadovat, aby informace o dotacích a evropských fondech byly zveřejněny na nějakých přehledných webových stránkách. Také v zákoně o přístupu k informacím by se dala udělat zlepšení, aby se veřejnost snáze dostala k informacím.
A třetí věc je v oblasti komunální politiky. Když obce zadávají zakázky, existují na to pravidla. Ale na prodej nebo pronájem majetku obcí žádná pravidla nejsou. A je tu řada případů, kdy jsou naprosto nesmyslně prodány věci pod cenou. Tady je jasné, že se musí zpřísnit komunální zákony pro nakládání s obecním majetkem.
Měly by se začít zveřejňovat i obchodní smlouvy, které stát nebo samospráva uzavírají se soukromými subjekty?
Nepochybně, tady není nejmenší důvod, proč tajit smlouvu, kterou uzavřel veřejný úřad s nějakou firmou na realizaci zakázky, protože jsou to naše peníze. Odvolávat se na obchodní tajemství je naprosto nesmyslné.
Není potřeba také zpřísnit zákon o střetu zájmů?
Ano, je třeba vytvořit mantinely pro fungování veřejných funkcionářů a politiků. To jsou zákony o lobbingu, střetu zájmů nebo zákony, které se vztahují na financování politických stran. Zákony musejí obsahovat i sankce. Na dobré vychování politiků spoléhat nemůžeme. Dnes nejsou mantinely jasné. Někteří politici ve vysokých funkcích říkají, že lobbují desetkrát denně. Ale to je naprosté nepochopení. Politik nemá lobbovat vůbec nikdy, politik má být lobbován, má si vyslechnout různé názory a pak se rozhodnout, co udělá.
|DAVID ONDRÁČKA (33)|
|Studoval politickou ekonomii na Středoevropské univerzitě v Budapešti, mezinárodní vztahy v Olomouci a politologii v Praze. Má zkušenost ze státní správy, přednáší na českých vysokých školách. S Transparency International spolupracuje od roku 2001, od ledna 2008 je jejím ředitelem v Česku. Specializuje se na problematiku politické korupce, veřejných zakázek a lobbingu. Poradensky a expertně působí po celém světě, mluví anglicky, francouzsky a polsky. Jeho koníčky jsou cestování, sport (basketbal, tenis, squash), hra na hoboj, architektura, moderní dějiny a politika. Je ženatý.|
Třeba zákon o lobbingu říká: Politici, otevřete své kalendáře a říkejte, s jakými lobbisty se stýkáte a o čem jednáte. Mohou se s nimi stýkat, ale veřejnost má právo to vědět. Dnes to funguje jako naprostá džungle. Nemyslím, že by to byl zásadní zásah do soukromí politiků, jak někteří tvrdí. Všechno jsou to střípky do mozaiky, které by měly prostředí dlouhodobě změnit.
Politici si často vykládají zákony po svém. Poslanci ve sněmovně lobbují za svůj region nebo různé organizace, jejichž jsou členy. A obhajují to tím, že zákon o střetu zájmů neporušují, protože nejde o výhody pro ně…
Mnozí politici to berou, že byli zvoleni za určitou zájmovou skupinu nebo region a mají být jejich zástupci. Pokud to tak chápou, je to špatně, je to střet zájmů a nepochopení jejich role. Ale oni jsou poslanci nebo senátory České republiky, mají hájit minimálně zájem celorepublikový, když ne celoevropský. Něco jiného je starosta obce.
Ten samozřejmě má hájit zájmy své obce.
Neměl by se změnit i zákon o jednacím řádu sněmovny, aby jeden poslanec pod tlakem lobbistů nemohl na poslední chvíli předložit pozměňovací návrh, který může celý zákon změnit?
To je unikátní i v evropském měřítku, že jeden poslanec může pozměňovacím návrhem změnit legislativní návrh, který byl diskutován dlouhé měsíce v připomínkovém řízení a projednán v legislativní radě. Je třeba to zrušit a dát tu možnost například celému poslaneckému klubu. Nebo je možné nařídit, že každý pozměňovací návrh musí mít zpracovanou důvodovou zprávu, kterou musí posoudit vláda. To by vytvořilo tlak, aby poslanci museli ke svému návrhu dát zdůvodnění a popsat dopady, který vyvolá. Nejde přece o nějakou parlamentní hru, taková praxe má dopad na kvalitu našich norem.
Důkazem je, jaký mnohamiliardový dopad na státní rozpočet může mít vypadnutí jednoho důležitého paragrafu ze zákona o sociálním pojištění.
Ano, a opravovat je to pak velmi složité a může to být i nákladné.
Tlačí Transparency International na to, aby se rozšířily kompetence NKÚ?
Je naprosto na místě, aby se pravomoc NKÚ rozšířila. Ve všech okolních státech mohou takové úřady kontrolovat obce a kraje. Máme desítky případů v krajích a obcích, kde chybí možnost nezávisle zkontrolovat efektivitu výdajů. Těch návrhů už bylo několik, ve sněmovně leží další, ale myslím si, že do voleb projednán nebude.
A samozřejmě úřad musí být nezpochybnitelnou autoritou a jeho představitelé musí mít jednoznačně čistý štít, aby mohli žádat o více pravomocí a více peněz. To jde ruku v ruce. Pokud zůstane ve vedení kozel zahradníkem, tak bude složité přesvědčit poslance, aby ještě pravomoci tomuto úřadu zvýšily.
Nebylo by také lepší, kdyby členství v kolegiu NKÚ nedostávali bývalí politici jako trafiku, ale šli tam spíš nezávislí odborníci?
Nepochybně. Členství v kolegiu NKÚ je mimořádná trafika, protože nemá žádné časové omezení. Kdo je zvolen do kolegia, je zvolen do důchodu, do věku 65 let. Takovou výsadu nemá nikdo, ani ústavní soudci. Dokonce i prezident a viceprezident NKÚ mají mandáty na omezené období. To je také nesmyslná věc, stačilo by třeba desetileté období.
Od ledna začíná fungovat černá listina firem. Považujete její zavedení za dobrý krok?
Jsem rád, že černá listina vznikla. My jsme s touto myšlenkou v České republice přišli. Jde o další nástroj, který varuje před podváděním v zakázkách, protože viník může být potrestán a po určitou dobu se nebude moci ucházet o zakázky po celé republice. Problém je, že v současné podobě jde spíš o administrativní opatření zaměřené na to, že někdo podvádí při prokazování kvalifikačních předpokladů. Určitě to nezastaví korupci v zakázkách.
Fischerův kabinet prosazuje, aby u veřejných soutěží nad určitou finanční hranici rozhodovali vládou pověření odborníci, kteří by měli prověrku NBÚ. Pomůže to v boji proti korupci? Myslím, že toto opatření neškodí, ale v zásadě nic nového nepřináší. Jednak jde o ty největší strategické zakázky, kdy vláda schvaluje složení komisí, a dneska jsou jejími členy náměstci nebo lidé, kteří jsou stejně NBÚ prověřováni. Nečekejme od toho velkou změnu. Lepší by bylo, kdyby bylo možné následně zveřejňovat nahrávky, zápisy jednání komisí a hlasování konkrétních členů, aby bylo možné dohledat osobní odpovědnost. To by byl mnohem efektivnější způsob. V současnosti se dozvíte až konečný výsledek hlasování. Když se neuskutečnily na podzim předčasné sněmovní volby, říkal jste, že Fischerova vláda má dostatečně dlouhé období na to, aby mohla s některými protikorupčními kroky přijít. Splnil toto vaše očekávání Pecinův protikorupční balíček?
Jsem rád, že se vláda rozhodla udělat alespoň něco. Má to symbolickou rovinu, vysílá signál, že korupce je velký problém a něco se udělat musí. Ale balíček určitě není dostatečný, zaměřuje se zejména na represivní část, a to ještě jen některými opatřeními. Mnohem raději bychom viděli komplexnější řadu opatření, která se nebudou zaměřovat jen na represi, ale i na omezování korupčních příležitostí. Otázka je, jestli tím, že se o balíčku mluví, si vláda neudělá víc reklamy než reálného výsledku, který by byl balíčkem dosažen. A hlavně, Pecinův balíček přišel pozdě. Moc bych si nevsadil na to, že se ještě do voleb stihne schválit.
Kritizujete, že u nás neexistuje koordinace všech kroků, které je třeba udělat v boji proti korupci. Kdo by měl být koordinátorem?
Podle mne by se měl vytvořit nějaký vládní zmocněnec pro tuto oblast, který bude spadat přímo pod premiéra. A premiér by měl takové radě předsedat, tím pádem by mohl úkolovat jednotlivé ministry a ministerstva. Dnes taková koordinace chybí.
V televizní diskuzi kandidáti na premiéra – předsedové ODS a ČSSD Mirek Topolánek a Jiří Paroubek – tvrdili, že s korupcí chtějí zatočit. Věříte jim?
Jsem extrémně skeptický vůči těmto slibům, zvláště před volbami. Oba dva si uvědomují, kam až tento problém sahá, ale zároveň jsou jeho naprosto nedílnou součástí. Jen říkat, že korupce je problém a musí se s ní něco dělat, nestačí. Musejí mít odvahu jít do sporu se svými vlastními kolegy, některé lidi vytěsnit, pokud se do něčeho zapletli. Pokud do toho jít nechtějí, ať o tom tématu raději vůbec nemluví.
Problémem bývá také často neprůhledné vlastnictví firem, které se účastní veřejných soutěží. Někteří politici chtějí akcie na jméno úplně zakázat, jiní je chtějí ponechat, ale nepustit firmy s neprůhledným vlastnictvím do soutěží. K čemu se kloníte?
Něco se s tím udělat musí. Je to způsob, jak se dostat k veřejným penězům, aniž by někdo věděl, kdo za tím je. Já se spíš kloním k té přísnější variantě – zakázat akcie na jméno. Kdyby se jen zakázal těmto firmám přístup k veřejným zakázkám, tak to půjde snadno obejít.
Co může nestátní organizace Transparency International vůbec udělat v boji proti korupci?
Vytváříme permanentní tlak na politiku a veřejnou správu, aby k protikorupčním opatřením přistupovala. Myslím, že bez toho tlaku by se nedělo vůbec nic. My jsme přišli s černými listinami, teď mluvíme o akciích na majitele, navrhujeme zavedení portálu pro dotace, navrhovali jsme zákon o střetu zájmů, podílíme se na návrhu zákona o lobbingu. Monitorujeme celou řadu veřejných zakázek na různých úrovních.
Sledujete i konkrétní kauzy?
Ano. Provozujeme protikorupční linku 199, na niž ročně volá zhruba tři tisíce lidí. Tento projekt funguje velmi dobře. Rozebíráme jejich případy, radíme jim, dostanou právní pomoc a často je zastupujeme i před soudem. Mnohdy jsme dosáhli toho, že obce zrušily svá výběrová řízení, protože byla špatně nastavena, nebo se rozhodly vymáhat škodu na firmách, nebo změnily nastavení prodeje majetku, a tím ušetřily desítky milionů korun. Více než dva roky se věnujeme ekologické superzakázce. Prosazujeme, aby byla zrušena nebo výrazně předefinována. A pokud se to podaří, tak bychom ušetřili českému státu v řádech miliard korun.
