P r ů m y s l o v é i n v e s t i c e
České firmy jako dodavatelé investičních celků v uplynulých letech téměř úplně vyklidily pozice nejen v zahraničí, ale také na domácím trhu. Nehodlají se s tím však smířit. Prvním projektem, který by mohl nepříznivou konstelaci narušit, by mělo být spojení Praha Energo, ŽĎASu a Královopolské při dodávkách pro Chemopetrol.
ČKD Praha Energo
Základní jmění: 941 mil. Kč
Hosp. výsledek 1997: 34 mil. Kč
Akcionáři:
ČKD Praha Holding 18 procent
ČKD Kapitál 70 procent
ŽĎAS, a. s.
Základní jmění: 1395 mil. Kč
Hosp. výsledek 1. pol. 1998: 20 mil. Kč
Akcionáři: RIF 20 procent
The Central European
Growth Fund 15 procent
Královopolská, a. s.
Základní jmění: 1210 mil. Kč
Hosp. výsledek 1997: -2475 mil. Kč
Akcionáři: FNM 51 procent
Kenap 11 procent
V Kralupech bude Česká rafinérská budovat novou krakovací jednotku, náklady dosáhnou zhruba osmi miliard korun, dodavatelem bude nizozemská firma Fluor Daniel. V Litvínově Chemopetrol právě připravuje investice do polypropylenu a polyetylenu, rovněž celkem asi za osm miliard korun. Polostátní akciová společnost Unipetrol, jejíž součástí je Česká rafinérská i Chemopetrol, vcelku proinvestuje v příštích třech letech asi dvacet miliard korun, během pěti let dokonce padesát miliard. České strojírenské podniky plánované investice bedlivě sledují. Pochopitelně, nerady by propásly šanci se na těchto investicích podílet.
Zdá se, že se v České republice velice opatrně rodí nová firma, která by nebyla bez naděje. ČKD Energo, ŽĎAS a údajně i Královopolská by prý mohly vytvořit společný podnik a ať by firma měla jakoukoliv právní formu, na základě tradice, letitých zkušeností a know-how by mohla na investičním poli chemického a petrochemického průmyslu hrát dost významnou roli. Ve spojení s určitou českou inženýrskou organizací by byla schopna zajistit komplexní dodávku, komplexní kontrakt. Pokud by nový subjekt našel financiéra, úspěch v soutěži by znamenal dost podstatné oživení všech zúčastněných podniků, a to by snad mohlo vést i k postupnému řešení starých úvěrových břemen.
První ale: zahraniční licence
Chemické strojírenství má v České republice jistou tradici, české podniky dodávaly chemické závody, nebo přinejmenším chemické výrobní jednotky v podstatě na klíč do mnoha zemí světa. Patřily k nim například i závody na zpracování ropy v hlavních středovýchodních těžařských centrech. A nic na tom neměnil ani fakt, že majitelé příslušných výrobních licencí nebyli tuzemského původu. Což ostatně platí i dnes: všechny licence na chemické a petrochemické výroby jsou v rukou zahraničních firem, takže pokud se dnes některá chemická či petrochemická společnost v České republice rozhodne investovat, musí nejprve v zahraničí hledat vhodnou licenci a patřičného licenzora.
Každému z nich pak jde o to, aby „jeho výrobní postup nebyl devalvován nevhodným dodavatelem technologie. Aby hlavním kontraktorem tedy nebyl podnik, který by mohl nekvalitní dodávkou poškodit jeho dobrou pověst. Většina firem poskytujících licence si proto vede seznamy vhodných dodavatelů technologií a prodej licence váže přímo na závazek investora, že dodavatel bude vybrán z přiloženého seznamu. České firmy se na soupisech dodavatelů technologií v podstatě nevyskytují, alespoň to dost smutně konstatuje generální ředitel ČKD Energo Jan Bartošic. Vyhlídky českých dodavatelů chemických technologií jsou tak značně okleštěné.
Druhé ale: soupisy kontraktorů
Chemopetrol Litvínov hodlá v nejbližší budoucnosti investovat jen do intenzifikace polyetylenové jednotky kolem čtyř a půl miliardy korun a do vybudování nové jednotky na výrobu polypropylenu další čtyři miliardy. To je přitom jen část investičních záměrů Chemopetrolu. Už letos v létě přitom Chemopetrol podepsal smlouvy na výběr technologie se společnostmi Union Carbide (intenzifikace výroby polyetylenu) a Amoco (polypropylenová jednotka), smlouvy s dodavateli technologií by měly být uzavřeny do poloviny příštího roku, zahájení provozu je plánováno na rok 2001 a 2002. Financování investic podle informací z poradenských firem zřejmě nebude obtížné: část Chemopetrol uhradí z vlastních nerozdělených zisků (ne zase až tak malých), zbytek by obstaral Unipetrol buď emisí obligací, nebo ze syndikovaného úvěru. Objevují se dokonce náznaky, že by do výrobní divize polypropylenu a výrobní divize polyetylenu mohl vstoupit zahraniční partner, který by pak nesl i část nákladů.
Když už je jednou zřejmé, že se tyto investice uskuteční, cítí čeští potenciální dodavatelé technologií šanci. Avšak do seznamu dodavatelů technologií (kontraktorů), který si skládají licenzoři, se dostane jen firma s technickou „historií . Taková, o které je známo, kam už dodávala, co dodávala a s jakým úspěchem se dodávka setkala. Problém českých firem je v tom, že ze seznamů kontraktorů vypadly a nemají za posledních pět let nic, čím by mohly o svých kvalitách přesvědčit, a být do seznamů zařazeny.
I když licenzoři seznamy kontraktorů nezveřejňují, odborná veřejnost je bezpochyby zná. Jestliže je zatím v praxi téměř vyloučeno, aby se mezi kontraktory bezprostředně plánovaných investic Chemopetrolu ocitla česká firma, mohou se některé z nich uplatnit snad alespoň jako subdodavatelé pro hlavního kontraktora. Tiskový mluvčí Chemopetrolu Jan Martínek navíc prohlašuje, že nyní - když už byl licenzor zvolen a jedná se o výběr hlavního dodavatele - Chemopetrol při probíhajících jednáních trvá na účasti českých firem. Podle Martínka si firma ve smlouvách o nákupu licencí dokonce přímo vyhradila právo ovlivnit výběr dodavatelů. Nicméně jakkoliv je Chemopetrol připraven podporovat české dodavatele, přece je velice málo pravděpodobné, že by smlouvu o komplexním zajištění investice nyní mohl získat český subjekt. Naopak, pravděpodobné je, že domácí podniky se ocitnou nanejvýš mezi subdodavateli.
Podle neoficiálních informací mezi vážné zájemce v případě chemopetrolských investic patří právě ČKD Energo, ŽĎAS, a také Královopolská, kterou nevyjasněné vlastnické vztahy dovedly až na pokraj konkursu.
V první etapě by se patrně tyto podniky jako samostatné společnosti pokusily dostat do pozice subdodavatelů. Informace z průmyslových kruhů však naznačují další možný kvalitativní posun: vedení ČKD Energo intenzivně pracuje na vzniku úplně nového subjektu, který by se mohl ucházet o roli dodavatele komplexních technologií. Generální ředitel ČKD Energo Jan Bartošic se netají přesvědčením, že kdyby ČKD Energo, ŽĎAS a Královopolská vytvořily společný podnik, prorazily by sevřenou frontu nynějších výhradních kontraktorů. Ovšem za jistých předpokladů státní podpory.
Potenciální uchazeči o velké zakázky pro chemii a petrochemii (a zřejmě nejen pro tyto obory) jsou přesvědčeni, že jejich šance nemohou záviset jen na ochotě investora angažovat české firmy. Ochotu by měl nahradit zákon, který by ho k takovému angažmá v podstatě donutil. Už při jednání o nákupu výrobní licence by základní podmínkou bylo, že dodavatelem technologie musí být český výrobce. Tak by se podle představ českého průmyslu obešla nástraha seznamů kontraktorů. Čeští výrobci naznačují, že by byli ochotni spokojit se i s menším dílem - třeba polovičním, možná i nižším podílem na dodávkách.
Ministerstvo průmyslu a obchodu k tomu ovšem dodává, že ve firmách se státní účastí, jako je Unipetrol, by měl zájmy českých dodavatelů uhlídat zástupce státu ve statutárních orgánech. Pak je ovšem celá situace značně závislá na stanovách firmy. Na tom, zda zástupce státu sedí v dozorčí radě, která sleduje třeba „jen strategické cíle a nemluví do tak „přízemních záležitostí, jako jsou investice. Náměstkyně ministra průmyslu a obchodu Milada Vlasáková navíc bez konkrétních příkladů připomíná, že dosud resort nestačil na příslušných postech ani vyměnit lidi, kteří už nejsou státními úředníky.
Třetí ale: podpora státu
Představa průmyslníků, že stát má zákonem upevnit pozici českých firem v roli potenciálních dodavatelů, není zdaleka tak absurdní. Obdoba takového zákona by se v té či oné podobě našla jak v jednotlivých zemích Evropské unie, tak v unii jako celku. Podobnou normu mají dokonce i Spojené státy americké. Navíc, stát dnes velice vehementně přemýšlí o cestách oživení českého průmyslu a podpora pozice tuzemských podniků je jednou z možných cest. Jakkoliv se zatím vláda či ministerstvo průmyslu a obchodu v tomto směru nevyjadřují, v připravovaných legislativních opatřeních už v podstatě s podobnou právní normou počítají. Otázkou však je, jak dlouho by cesta k zákonu trvala, a jestli by pro něj měla pochopení i pravicová opozice, hlavně ODS, bez jejíž podpory se sociálnědemokratická vláda v Parlamentu neobejde.
