Pamětlivi historie, musejí se Španělé (a s nimi i jejich věřitelé) modlit, aby se tentokrát nepotvrdila platnost „de Juanovy konstanty“. Zejména v situaci, kdy do španělských bank zatížených prasklou realitní bublinou a recesí nastupují auditoři kompletní „velké čtyřky“, aby opět prověřili (pokolikáté už) kvalitu jejich portfolií. Objem úvěrů s opožděným splácením ve Španělsku činil ke konci března podle centrální banky 148 miliard eur, tedy nějakých 8,4 procenta jejich celkového úvěrového portfolia.
A co ta konstanta? Aristóbulo de Juan měl v 80. letech minulého století na starost úklid španělského bankovního sektoru, v jehož rámci pozavíral nebo zrestrukturalizoval skoro polovinu tehdejších bank. Podle de Juanových zkušeností auditor při hloubkovém šetření zjistí, že jeho odhad díry v bilanci je dvojnásobkem toho, co předtím přiznával bankovní management. Než se však banka doopravdy vyčistí (nebo zavře), stihne se závěrečný účet opět zdvojnásobit.
Zečtyřnásobení účtu na sanaci bank z veřejných zdrojů by nepochybně vedlo k insolvenci vlády. Ta si uvědomuje, že i kdyby ta hrozivá konstanta neplatila, nemá na rekapitalizaci bank peníze. Proto by bylo lepší, kdyby se banky rekapitalizovaly přímo z nového eurovalu (ESM), což by nezvýšilo vládní dluh. Jenže ESM přímou rekapitalizaci bank nemá v mandátu a Španělé nechtějí přijmout případné podmínky „trojky“ (Komise, ECB a MMF), jež by s vládní žádostí o pomoc byly zřejmě spojeny. Navíc ta negativní symbolika, a ta tíživá historie! Čím vzdálenější, tím tíživější: byť si na to dnes nikdo nevzpomene, přes všechno zlato a stříbro nahrabané v koloniích stihlo Španělsko od 16. do konce 19. století zbankrotovat jenom třináctkrát.
