EU se do roku 2010 nestala nejdynamičtější a nejkonkurenceschopnější ekonomikou světa
Na přelomu století narůstala frustrace vůdců Evropské unie, protože nezaměstnanost v Evropě patřila k nejvyšším na světě a tempo ekonomického růstu bylo pomalejší než v zemích subsaharské Afriky. Zaostávání za USA narůstalo a Evropu začaly v životní úrovni předstihovat země jihovýchodní Asie. Politici EU proto přijali ambiciózní plán, který nazvali Lisabonská strategie (LS).
Selhání plánu
Cílem plánu bylo učinit z EU „do roku 2010 nejkonkurenceschopnější a nejdynamičtější znalostní hospodářství na světě, které vytváří více lepších pracovních příležitostí a vyšší sociální soudržnost“. V EU měla dle plánu panovat také plná zaměstnanost.
Dnes víme, že plán nevyšel. Růst je pomalejší a nezaměstnanost vyšší. Jihovýchodní Asie, Afrika i Blízký východ naopak rostly v uplynulém desetiletí rychleji než kdykoli dříve. Dokonce i sociální rozdíly jsou nyní v EU větší. Bohatnou podnikatelé prosazující pro sebe prostřednictvím Evropské komise (EK) výhody – od stavitelů solárních elektráren až po výrobce zářivek – a byrokraté, kteří jejich zájmům slouží. Nový evropský prezident, jenž nemá prakticky žádnou odpovědnost a nikdo ho nezná, bere vyšší plat než americký, který za svou politiku musí skládat účty voličům. Naopak chudí lidé chudnou, protože evropské regulace jim zdražují elektřinu, benzin a potraviny a vysávají z nich stále více peněz na vydržování rostoucí byrokracie.
Mylná identifikace
Proč plán EU nevyšel? Protože politici EU nedokázali rozpoznat pravé příčiny ztráty ekonomické dynamiky. A v důsledku toho předepsali špatnou léčbu. Mezi opatřeními LS byl závazek zvýšit státní výdaje na vědu a výzkum na tři procenta HDP, zvýšit objem úvěrů Evropské investiční banky a investice do „lidských zdrojů“. Plán si nutně získal příznivce mezi plánovači a socialisty všech barev. Například poslanec za KSČM Miroslav Ransdorf v pátek 18. prosince 2002 ve sněmovně prohlásil: „Lisabonská agenda je věc, kterou z naší strany silně podporujeme. Myslíme si, že to je právě směr, kterým by se Evropská unie měla ubírat.“
Následovalo přijetí desítek „akčních plánů“ a „národních strategií“ s cílem „čelit výzvám“. Členské státy EU musely podávat pravidelné zprávy o plnění „lisabonských cílů“ a začaly pilně označovat část veřejných výdajů jako „výdaj na vědu a výzkum“, aby plnily plán. Zavedly daňové úlevy pro investice do vědy a výzkumu. Jako houby po dešti začaly z evropských dotací a národních doplatků vyrůstat všemožné školící agentury, protože investice do lidských zdrojů se staly prioritou.
Centrální plánování pro 21. století
Proč se nepodařilo cíle LS naplnit, přestože si tolik inteligentních a dobře placených lidí dalo práci s jejím vymyšlením a uváděním do praxe? Protože byla jen novodobou verzí komunistického plánu „dohnat a předehnat“. Před 50 lety byla v módě ocel a uhlí, tentokrát chtěli plánovači podporovat výzkum a vzdělávání. Princip však zůstává stejný. Politici opět věří, že jsou kvalifikovanější rozhodovat, kolik a do jakého odvětví investovat, než miliony lidí na volném trhu. Tento princip nefungoval pod vládou komunistů a nemůže fungovat ani dnes pod praporem EU.
Co když státem nasměrované výdaje na vědu a výzkum budou neefektivní? Co když by firmy utratily peníze lépe než politici, kteří jejich daně posílali tu na posílení kapitálu Evropské investiční banky a jindy zase na dotace školících středisek? Lisabonská strategie si tyto otázky nepřipouštěla, protože byla centrálním plánem. Nenabízela řešení problému pomalého hospodářského růstu a vysoké nezaměstnanosti tím, že by se lidem nechalo více svobody. Naopak přinášela jen nové sociálněinženýrské vize a další přesměrování peněz daňových poplatníků. Žádný centrální plán nemůže zajistit lepší využití vzácných zdrojů než miliony nezávislých plánů lidí, kteří se rozhodují sami za sebe. Ani kdyby byli eurokomisaři dvakrát chytřejší než my ostatní. Dokud budou evropští politici věřit, že dokážou pomocí centrálních plánů, pobídek, dotací a regulací řídit ekonomiku lépe než jednotlivci vstupující do kontraktů na dobrovolné bázi, bude ekonomika trpět.
Regulační nákaza
Podstatnější než obsah LS však bylo, že EU místo aby umožnila členským státům přicházet s odlišnými řešeními, předepsala všem léčbu dle jednoho předpisu. Politici nejenže nepoznali příčiny choroby, ale ani nerozpoznali, že je nakažlivá a její infekce se šíří prostřednictvím evropských směrnic a regulací. Její bacily přeskakují z Německa, Francie a dalších přeregulovaných ekonomik na ostatní evropské státy. Proces jejího šíření je nazýván „harmonizací“ legislativy. Stejně bychom však mohli mluvit o „germanizaci“ evropské legislativy.
Obvyklý způsob ochrany před nakažlivou chorobou je karanténa. Země střední Evropy však místo aby se izolovaly před škodlivou evropskou legislativou, ji bez řádných parlamentních debat zavádějí v obrovských dávkách do svých právních řádů. Nenašly v sobě pud sebezáchovy, aby odmítly LS, která šíření této choroby dále usnadňuje.
Cílem LS bylo usnadnit zavádění nových rigidních předpisů. S LS postupně zmizí i zbylá konkurence v pracovním zákonodárství, energetice a v imigrační politice. EU získala právo určovat členským státům cíle jejich hospodářské politiky. Obhájci nového systému hlasování zakotveného v LS tvrdili, že by jinak bylo takřka nemožné – v rozšířené EU – dosahovat konsensu v navrhovaných směrnicích. Přesně to však evropské země potřebovaly – méně nařízení a směrnic!
Na přeregulovanost doplatilo před sto lety Rakousko-Uhersko. František Palacký před touhou mocnářství řešit problémy další centralizací varoval. Správně pochopil, že pokud někdo hodně mluví o potřebě efektivní vlády, myslí především pohodlnou: „Pohodlí nenáleží mezi přední požadavky vlády konstituční. Pohodlný, co do státního zřízení, je jen despotismus a barbarství.“ Varoval však marně a Rakousko-Uhersko se za 70 let rozpadlo.
Jedinou účinnou cestou k hospodářskému růstu je snížení daní, neefektivních veřejných výdajů a regulací. A jedinou účinnou cestou ke snížení daní, vládních výdajů a zbytečných regulací je konkurence právních řádů, nikoli jejich harmonizace. Existují-li různé právní řády, pak mohou být dobré zákony napodobovány a špatné zavrhovány. Aby se evropské ekonomiky staly opět konkurenceschopnými, musí být umožněna konkurence jednotlivých právních řádů.
Bude hůř
Naivní čtenář by si mohl myslet, že v důsledku blamáže s Lisabonskou strategií se EU poučila. Nepoučila. Většina evropských politiků si myslí, že stačí vymýšlet lepší regulace. Jiní si myslí, že chyba byla v komunikaci. „Jako jedno z opatření na zlepšení komunikace jsem navrhl, aby se Lisabonská strategie v dalším období přejmenovala, protože si ji lidé stále pletou s Lisabonskou smlouvou,“ prohlásil například 22. dubna 2009 tehdejší vicepremiér Alexandr Vondra.
Evropská komise Vondru vyslyšela. Cíl dohnat a předehnat byl posunut na rok 2020 a strategie byla přejmenována na EU 2020. A máme se na co těšit. EK vydala 24. listopadu 2009 dokument, dle nějž nás čeká „transformace EU v promyšlenější, ekologičtější a konkurenceschopnější ekonomiku“. Dle EK „žádný členský stát nemůže sám úspěšně tyto úkoly vyřešit“. Naopak, „úkol vytvořit solidární, promyšlenější a ekologičtější hospodářství, bude vyžadovat zvýšenou politickou koordinaci“. Konkrétně „v průmyslové politice je nutné zaujmout zcela nový přístup“ a „v návaznosti na nová ustanovení Lisabonské smlouvy by měla Rada EU stanovovat strategii, činit klíčová rozhodnutí a určovat cíle“.
Nechci být špatným prorokem, ale dokud budeme v EU, čeká nás více regulace a pomalejší hospodářský růst.
Graf:
Trvalý pokles
Průměrný růst HDP v EU 15 za desetiletí od roku 1950 do současnosti (v %)
1951–1960 1961–1970 1971–1980 1981–1990 1991–2000 2001–2010
0 1 2 3 4 5 6
Pramen: Mezinárodní měnový fond