Neslýchám často od českých architektů, že se jim splnilo, co si přáli. Pavel Nasadil to říká už ve svých třiačtyřiceti letech. Doma má svoji kancelář FAM Architekti, která má na kontě řadu návrhů rodinných domů a vil, což je prý nejtěžší, ale zároveň nejkrásnější práce. Pavel Nasadil ale pravidelně létá do Anglie, kde je partnerem kanceláře Feilden + Mawson, která se zaměřuje na konverze památek. Je tedy svým pánem i součástí velkých projektů zároveň. Otázky na rozdílné náhledy na práci architekta v obou zemích se tedy nabízejí samy.
Pracoval jste na konverzi bývalé základny RAF v Anglii. Vzpomínáte na to rád?
Byla to příjemná práce. Základna v Bicesteru bývala součástí 14 leteckých základen RAF rozmístěných kolem Londýna na jeho ochranu. Ta naše je z nich nejlépe dochovaná a je památkově chráněná. Bicester je zhruba hodinu vlakem od Londýna, tedy ve vzdálenosti akceptovatelné k dennímu dojíždění. Klient se obával výtěžnosti náročného projektu konverze, proto byly byty docela drahé. Projekt měl ale naštěstí úspěch a všech 200 bytů se prodalo velmi rychle.
Klientům nevadilo, že budou dojíždět hodinu do města?
Ne, to je standard. Londýn je dnes extrémně drahý, málokdo si může dovolit bydlet v blízkosti pracoviště. Myslím, že jen jeden z našich devíti partnerů bydlí v docházkové vzdálenosti od kanceláře. Ostatní denně dojíždějí a hodina je úplně běžná.
Jezdí vlakem?
Auto nikdo nepoužívá, protože za vjezd do centrálního Londýna musíte platit mýto. Navíc se v centru nedá zaparkovat, takže všichni raději používají MHD. Vlaky v Británii fungují dobře, v centru je několik koncových nádraží, kam přijíždějí lidé ze všech koutů Anglie. Část klientely byli mladí profesionálové, kteří si nemůžou dovolit koupit byt v Londýně.
Už i v Praze začíná být bydlení nedostupné pro střední třídu.
Říká se, že v Londýně dnes nekoupíte nemovitost pod milion liber. Bydlení se v posledních dvou letech stalo zcela nedostupným a důsledkem je, že se mladí profesionálové začínají stěhovat do jiných měst a zemí. Také odliv architektů začíná být znát. Asi tomu napomáhá i brexit, ale jakmile se město dostane na tak vysokou úroveň, která je pro mladé lidi nestravitelná, odcházejí.
Chata za všechny ceny. Chata u Doks je nejslavnějším projektem Pavla Nasadila a kanceláře FAM Architekti. Ti za ni posbírali domácí i zahraniční ceny. Investor byl v tomto případě prý hodně osvícený.
Kdo byl tou druhou skupinou, která kupovala byty v bývalé základně RAF?
Druhou část tvořili „downsizers“, což jsou lidé, kteří odešli do důchodu. Prodali výhodně větší dům, třeba za milion liber, a v areálu v Bicesteru si koupili za 300 tisíc byt 3+kk, kde mají jeden pokoj navíc, když přijede na návštěvu vnouče.
A na zimu odjíždějí „na chatu“ do Španělska...
Nebo si koupí ještě jeden domek třeba ve Francii. V důchodu se majetkové poměry Angličanů často hodně mění. Výjimkou není ani to, že se přestěhují do teplejších krajů. Spoustu expatů jsem potkal také v bývalých koloniích v západní Africe. Myslím si, že to budou mít teď dost složité. Hlavně všichni ti, co si koupili nemovitosti v zemích EU.
Developer Sekyra: Dostupným bydlením zabráníme odlivu mozků
Myslíte po brexitu?
Ano. Miliony Angličanů bydlí v Evropské unii, jde především o důchodce.
Jak prožívají lidé ve vaší partnerské firmě brexit?
Byl jsem v Anglii v den, kdy se hlasovalo. Fotil jsem v Cambridge a udělal z toho reportáž. Myslím si, že nikdo nečekal, že to takhle dopadne. Kolegové byli v šoku. Jen se tak spekulovalo, co se stane, když bude odhlasován brexit, ale tohle nikdo nečekal. Naše partnerská kancelář má řadu zaměstnanců z Evropské unie, kteří najednou ztratili jistoty.
A teď se s brexitem smiřují?
Asi ano. Partneři se teď snaží uklidnit zaměstnance, kteří mají samozřejmě obavy. V kanceláři pracuje spousta lidí z Německa, z Itálie, ze Španělska. Někteří již odešli.
Nenaskakuje vám husí kůže, když se začíná mluvit o czexitu?
No já nemůžu ani do té Anglie. Za setrvání v EU budeme bojovat, ale tahle debata je neskutečně nebezpečná. V Anglii vystoupení lidé nečekali, u nás to je jistá věc.
| Pavel Nasadil (43) |
|---|
| • S Janem Horkým založil v roce 2005 jako čerstvý absolvent Školy architektury AVU Praha ateliér FAM Architekti. |
| • Od počátku spolupracuje s britskou architektonickou kanceláří Feilden + Mawson, ve které se v roce 2008 stal partnerem. |
| • Mezi stěžejní realizace ateliéru ve Velké Británii patří Nejvyšší soud Spojeného království v Londýně (spolupráce s Foster + Partners). Za chatu na Máchově jezeře získal ateliér Grand Prix Národní cenu za architekturu, ocenění sbíral i v zahraničí. |
Vy čekáte, že by hlasování dopadlo pro vystoupení?
Bohužel je to téměř jasné. Průzkumy tomu napovídají. Politici tuto situaci navíc přiživují.
Tak k něčemu optimističtějšímu. Jak jste se už na škole dostal k práci v Anglii?
Po gymnáziu jsem neudělal přijímačky na VUT v Brně a odjel do Anglie studovat na státní střední školu. Nakonec jsem tam zůstal dva roky, složil maturitní zkoušky z anglické literatury a z umění a seznámil se s naší nynější partnerskou firmou. Součástí maturitního ročníku je praxe, kdekoli. Většina mých spolužáků šla pracovat na dva týdny do obchodního domu. Já jsem zjistil, že firma Feilden + Mawson má architektonickou knihovnu. Když jsem si tam prohlížel knížky, zapovídal jsem se s nějakým pánem. Byl to senior partner, hlavní šéf. Druhý den mě vzal na exkurzi po stavbách a ukazoval mi, co ve městě zrealizoval. Skamarádili jsme se a od té doby jsem k nim každé léto jezdil na brigády. Po diplomu na Fakultě architektury ČVUT jsem tam zůstal asi osm měsíců a pak se vrátil a pokračoval ve studiu na Akademii výtvarných umění. Ještě v rámci diplomního ročníku jsem dostal nabídku pracovat ve Feilden + Mawson natrvalo. To jsem odmítl s tím, že chci zůstat tady v Čechách a asi jako nějaký vtip vzniklo, že tedy založíme v Praze kancelář.
To jste se tam dobře otrkal. A co vás vedlo k rozhodnutí zůstat tady?
V roce 2004 jsem dostal v soutěži Grand Prix čestné uznání za rodinný dům u Olomouce. Řekl jsem si, že by se mi tu možná mohlo dařit. Zároveň se ale naskytla příležitost pracovat na projektech v Anglii a mít tam nějaké zázemí. Vlastně se mi splnilo, co jsem si přál - můžeme tady pracovat na českých projektech ve vlastní režii a zároveň spolupracovat s partnerskou kanceláří na velmi zajímavých zadáních v Anglii.
V Anglii nemají developeři strach jít do konverzí?
Nemají, ale zvažují rizika. Konverze mají v Británii velkou tradici. Prosadit je ale je náročné, protože musíte zpracovat detailní stavebně historický průzkum, který slouží jako podklad k rozhodování. Výsledkem je analytický elaborát, ve kterém musíte vědecky prokázat, které části památky jsou více a které méně hodnotné, nebo v případě dřívějších zásahů škodlivé. Dále fakticky a vědecky prokazujete, že naložíte s památkou citlivě tak, aby duch stavby a památková hodnota zůstaly zachovány.
Expert na trh bydlení Roček: Defraudace společného mikroprostoru je zhoubná
Podporují v Anglii politici developery, kteří obnovují chátrající objekty?
Britové nepodporují expanzi do krajiny a výstavbu nových celků, jsou nakloněni práci se stávající urbánní krajinou, tedy dnes především s brownfieldy kolem železničních stanic. Příkladem je třeba město Cambridge, které expanduje dovnitř a zabírá veškeré plochy, které jsou kolem železnice, což vidíte, když přijíždíte do města. Veškerá nová výstavba se odehrává kolem železničních uzlů. Ty jsou strašně atraktivní pro rozvoj a investice, protože, jak už jsem říkal, všichni v Anglii dojíždějí vlakem.
Nebojí se bourat v centrech měst? Tady je okamžitě povstání na vsi a začíná proces prohlášení takového objektu kulturní památkou, jakmile jej koupí investor.
Téměř celý centrální Londýn je památkově chráněn, takže tam s demolicí moc nepochodíte. Musí jít o opravdu velmi opodstatněný případ nebo velmi špatnou architekturu, kterou nahrazujete velmi dobrou architekturou. Výjimečně je demolice povolena u objektu z druhé poloviny 20. století. Ale i architektonicky hodnotné moderní objekty z 60. let už mívají nějakou památkovou ochranu. Brutalistickou architekturu 60. a 70. let nevyjímaje.
Nejprestižnější zakázka. S partnerskou kanceláří Feilden + Mawson pracoval Pavel Nasadil na rekonstrukci domu v centru Londýna na budovu Nejvyššího soudu. Tady se setkal i s architekty z kanceláře Normana Fostera. Pro mladého architekta to byla ohromná zkušenost. Přestože dům byl památkově velmi cenný, v tomto případě došlo uvnitř budovy k velkým zásahům. Probouráním jednoho podlaží vznikla v centru objektu nová velká knihovna.
U ní my ještě asi tápeme, soudě podle bojů o Transgas...
Objekt typu Transgas, který je z novější éry, by byl pravděpodobně památkově chráněn už proto, že je v Praze v památkové zóně a má vysokou architektonickou hodnotu. Nehrozil by mu zánik. Já bych ho přirovnal k londýnskému Národnímu divadlu. To je stavba, která má podobné kvality a je památkově chráněná.
Cítíte nějaký rozdíl, když navrhujete v Česku a v Anglii?
Určitě tvoříme jinak, jen přemýšlím jak. Anglie má jiné zákonitosti, samozřejmě jiné normy, jiné tradice bydlení. Rozdíly jsou v maličkostech. Je třeba legrační, jak se tam otevírají dveře do místností - záměrně nelogicky směrem dovnitř do prostoru místnosti, a ne ke zdi. Údajně je to tradice ještě ze šlechtické Anglie. Když se dáma převlékala a někdo přišel do pokoje, aby ještě měla šanci návštěvu zarazit.
Vaše chata u Doks znovu uspěla v architektonické soutěži - tentokrát jste byl finalistou České ceny za architekturu. Potěšilo vás to, když už několik cen máte?
Koho by to nepotěšilo. Jen doufám, že postavíme už i něco dalšího. U chaty jsme měli neskutečně angažovaného klienta, který od začátku tvrdil, že chce dostat Grand Prix. Z legrace samozřejmě. Měl ale opravdu velmi vysoké nároky, díky čemuž se podařilo udělat dobrý dům, který má úspěch i v zahraničí. Je to malá chata, se kterou se ale identifikuje velká spousta lidí, zejména v České republice - jsme chataři a každý si dokáže představit, že by mohl v něčem takovém fungovat. Navíc na takové výjimečné místo, které jsme měli k dispozici, se nedá navrhnout špatný dům.
Rád navrhujete rodinné domy, vily. Zároveň pracujete v Anglii na metru, velkých projektech. Jak to jde dohromady?
Většinou je těžší práce s tou vilou. Přece jen musíte jednat s konkrétním klientem, musíte dům vyřešit do nejmenších detailů a nikdo vám nepomůže. U větších staveb je širší tým a můžete spolupracovat s více lidmi. Řekl bych, že navrhovat rodinný dům je to nejtěžší. Nejkrásnější, ale nejpracnější.
Přečtěte si také:
Realitní džungle: makléřem může být kdokoli, změna je v nedohlednu
Co se ještě vyplatí? Pokud chcete rychle vydělat na nájmu, jeďte do Ústí
