Souboj mezi Moskvou a Kyjevem posílil volání po změnách v Evropské unii i na Ukrajině
Když se dva perou, třetí nemusí mít důvod ke smíchu. V zimním období to může platit dvojnásob. Spor o ceny plynu mezi Ruskem a Ukrajinou západní a střední Evropu spíše vystrašil. Pokles dodávek z Ruska v prvních dvou dnech letošního roku se projevil nejen na Ukrajině, ale také v řadě dalších evropských zemích. Češi nicméně v této situaci zůstávali až překvapivě klidní. Rusové a Ukrajinci se nakonec dohodli, ale určitě povzbudili Evropany k tomu, aby dále usilovali o diverzifikaci energetických zdrojů a snižování závislosti na surovinách z Ruska (viz strany 32 a 54).
Asi největší křik spustili Poláci. Není divu. Ve Varšavě jsou nyní u vládního kormidla lidé ze strany Právo a spravedlnost dvojčat Kaczyńských. Jejich nevraživý, či dokonce paranoidní postoj vůči mocným sousedům je dobře znám. Varšavu už dříve vyděsila rusko-německá dohoda o stavbě plynovodu na dně Baltského moře, která Polákům bere potenciální výhody tranzitní země pro ruský plyn. V tomto směru mohli mít Poláci pocit, že jsou s Ukrajinci na jedné lodi. Razantní postup Kremlu a ruské monopolní společnosti Gazprom vůči Kyjevu posílil dřívější obavy z přílišné závislosti na Rusku. Slova „energetická bezpečnost“ se v Polsku skloňovala ve všech pádech. Nový premiér Kazimierz Marcinkiewicz označil krok bývalé vlády Leszka Millera, která zrušila kontrakt o dodávkách plynu s Norskem, za skandální. A mimo jiné oznámil, že se v Polsku bude budovat terminál, který umožní dovoz zkapalněného plynu ze vzdálenějších oblastí. Finanční náklady evidentně ustupují bezpečnostním zájmům. Polsko chce také posílit vlastní těžbu.
Transgas klidný, sebejistý.
Zatímco v Polsku zaznívala vzrušená slova, zástupci společnosti RWE Transgas, která nakupuje ruský (i norský) plyn pro Česko, byli klidní a sebejistí. Zatímco Poláci, Rakušané či Maďaři hlásili pokles dodávek, firma RWE Transgas ujišťovala, že do Česka plyn proudí v souladu se smluvními ujednáními. „Nemáme důvod si stěžovat,“ prohlašoval šéf společnosti Ulrich Jobs. Čím to? Jobs se shoduje s dalšími pozorovateli v tom, že RWE Transgas má dobře uzavřené smlouvy s ruskými dodavateli. Přes Českou republiku putuje plyn do klíčových zemí Německa a Francie, což zřejmě sehrává svou roli. Sám Jobs však mluví především o „flexibilitě“, která umožňuje oběma stranám kontraktu pružně reagovat na momentální situaci. Tak se může stát, že i kdyby plynovodem přes Česko proudilo méně suroviny než jindy, bylo by to pořád v souladu se smlouvou. Klíčová jsou zřejmě další slova Ulricha Jobse: „Jsme v permanentním, úzkém kontaktu s dodavateli, Gazpromem i Gazexportem.“ Zástupci RWE Transgas zřejmě mohli i díky těmto kontaktům tušit, že žádné rozsáhlejší výpadky v dodávkách nehrozí. Jan Nehoda, jednatel firmy RWE Transgas Net, k tomu dodává, že třeba patnáctiprocentní pokles v dodávkách by se vzhledem zásobám do konce zimy prakticky nijak neprojevil.
Jedna z teorií říká, že západoevropští partneři Gazpromu příliš znepokojeni nebyli. Věděli údajně, že „krize“ bude mít krátké trvání. Rusové se bezpochyby snažili, aby jejich razantní akce evropské odběratele neznervóznila. Gazprom nakonec leckoho vyděsil, ale ty „zasvěcené“ možná o něco méně. Tlak na Ukrajince, aby začali platit vyšší ceny za ruský plyn, byl ostatně obdobou dřívějšího uzavření kohoutků pro Bělorusko. Tam sice Rusové nyní dodávají plyn za podstatně nižší cenu, než je ta nově sjednaná s Ukrajinou, ale zato díky společnému podniku získali kontrolu nad tamním plynovodem.
Bez Kremlu ani ránu.
Dřívější spor Moskvy s Běloruskem naznačuje, že ruský tlak na Ukrajinu ze začátku letošního roku není možné vykládat pouze jako snahu o potrestání vůdců oranžové revoluce v této zemi. Lze spekulovat o tom, do jaké míry se Rusové snažili ovlivnit politické poměry na Ukrajině před březnovými parlamentními volbami. Dočasné zastavení dodávek na Ukrajinu však má širší ekonomicko-politické souvislosti. Gazprom už mnoho měsíců upozorňoval, že nadále nehodlá Ukrajině dodávat plyn za dotované ceny. Přechod na čistě tržní podmínky má řadu dobrých důvodů: Rusko i Ukrajina hodlají vstoupit do Světové obchodní organizace, přihlásily se k pravidlům evropské energetické charty a sám Gazprom se chce ve světě prezentovat jako firma, která se chová tržně. Monopolní vývozce ruského plynu už dlouho připravuje liberalizaci obchodování se svými akciemi. Potenciální zahraniční investoři jistě ocení, že Gazprom přijme pravidla trhu pro obchodní vztahy s tak klíčovým partnerem, jakým je Ukrajina. Ta je nejen dovozcem, ale rovněž tranzitní zemí, přes niž míří osmdesát procent ruského plynu dodávaného do západní Evropy.
Znamená to tedy, že Gazprom přestává být nástrojem energetické politiky Kremlu? V žádném případě! Když šéf Gazpromu Alexej Miller před časem odpovídal právě na tuto otázku, zasmál se a řekl: „A co si myslíte vy? Samozřejmě že je.“ Rusové se rozhodli umožnit investorům přístup k akciím Gazpromu už dávno, ale nejdříve si pojistili, že stát bude ovládat těsnou nadpoloviční většinu z nich, 51 procent. Tento záměr je součástí velkolepé strategie, jejíž základy je možné hledat už v době, kdy dnešní prezident Vladimir Putin během svých postgraduálních studiích sepisoval v Petrohradě studii o tom, jak může ruské nerostné bohatství napomoci globálním, ekonomickým i politickým ambicím jeho země. Hlavní zbraní silného Ruska už nemají být jaderné bomby, ale ropa a plyn. Stát má spojit síly se soukromým kapitálem ve velkých energetických firmách, které budou dobývat světové trhy - surovinové, ale i kapitálové. A ještě vyšší než v případě ropy mohou být ambice u plynu, neboť Rusko má největší zásoby této suroviny na světě.
Záhadná Tymošenková.
Co z toho všeho vyplývá pro Kyjev? Ukrajinci mohli dosáhnout výhodnějších cen, pokud by vyšli vstříc mezinárodním ambicím Gazpromu. Teoreticky se mohli zachovat podobně jako Bělorusové a dohodnout se s Rusy na společné kontrole ukrajinských plynovodů. To však současní ukrajinští vládci pod vedením prezidenta Viktora Juščenka rozhodně nechtěli připustit. Mnohem milejší jim byla ekonomická nezávislost země. Otázkou zůstává, zda by z příštích ukrajinských voleb nemohla vzejít nová politická reprezentace, která by se s Rusy přece jen dohodla. Odborníci z ukrajinského Institutu národní strategie se domnívají, že pragmatičtěji by se v tomto ohledu mohl zachovat nejen Viktor Janukovyč, označovaný za proruského politika, ale překvapivě i Julia Tymošenková, jedna ze dvou vůdčích postav oranžové revoluce a následně šéfka vlády, která se však později s prezidentem Juščenkem rozešla. Na první pohled je taková úvaha nesmyslná. Byla to přece Tymošenková, kdo vyzýval k nesmiřitelnému postoji při jednáních s Ruskem, zatímco Juščenko se více jevil jako zastánce kompromisu.
Jinak se ovšem může situace jevit, pokud si položíme následující otázku: Co je pro Ukrajinu důležitější: nízké ceny plynu, nebo celková liberalizace ekonomiky? Ve skutečnosti je totiž mezi těmito věcmi rozpor. Silně dotované ceny klíčové suroviny pomáhaly udržovat dřívější strukturu ukrajinské ekonomiky, v níž je dominantní postavení ocelářského sektoru. Subvencované ceny plynu deformovaly tržní prostředí. Odvětví, jež by byla za normálních okolností zralá ke krachu, přežívala, zatímco nové ekonomické příležitosti nikdo příliš nehledal. Juščenko je liberál a dává přednost liberalizaci. V přechodu na tržní ceny plynu tedy vidí jisté komplikace, ale také šance. Ekonomické představy Tymošenkové pozorovatelé označují spíše za „levicově-populistické“, ačkoliv tato „plynová princezna“ sama působila jako významná podnikatelka právě v plynárenském odvětví. Nízké ceny suroviny proto pro ni mohou být silnějším lákadlem než pro Juščenka. Politické zájmy a vazby Tymošenkové jsou navíc více orientovány na východní část Ukrajiny, která má blíže k Rusku a také v ní působí ony podniky, jež by mohla vysoká cena plynu ohrozit.
Ačkoliv tedy nelze vyloučit, že Rusové skutečně chtěli tak či onak ovlivnit politické poměry na Ukrajině, hlavním argumentem pro tvrdší postoj vůči Kyjevu byla neochota Ukrajinců k užší ekonomické spolupráci, a to nejen v oblasti obchodu s plynem. Moskvu bezpochyby rozladila skutečnost, že Kyjev dával při privatizaci přednost investorům z jiných zemí před těmi ruskými. Konkrétně například indickému ocelářskému magnátovi Lakshmi Mittalovi.
Chlaďte hlavy.
Jisté je nicméně jedno: Zájmy Ruska a Ukrajiny jdou sice proti sobě, ale v něčem se shodují. Ani jedna z vlád těchto dvou velkých postsovětských republik si nemůže dovolit poštvat proti sobě Západ. A právě tato skutečnost tlačila Moskvu i Kyjev k tomu, aby se přece jen rychle dohodly. Bez přístupu na západoevropský či americký trh by nemohl Gazprom uskutečňovat své globální ambice a Ukrajinci by mohli ztratit velkou část své inspirace pro liberální reformy. Tím spíše, že nadšení pro tržní reformy se v zemi v poslední době spíše vytrácí.
Moskva i Kyjev snad sázely na to, že se jim podaří svést vinu za přerušené dodávky na toho druhého. Na první pohled se zdá, že Rusové v tomto ohledu prohráli. Mezinárodní média byla plná komentářů o nepřijatelném mocenském přístupu Moskvy. Přístup politiků však tak jednoznačný nebyl. Rakušané, kteří nyní předsedají Evropské unii, zástupci Evropské komise či většiny členských států se odmítali přiklonit na jednu či druhou stranu sporu. Vše nasvědčuje tomu, že Moskva i Kyjev dostávaly obdobné vzkazy ze Západu: Doufáme, že se budete chovat zodpovědně.
Máme věřit Rusům?
Poté, co si evropští odběratelé začali stěžovat na omezování dodávek, Rusové poměrně velmi rychle uvolnili přizavřené kohoutky a začali kompenzovat výpadky plynu, údajně ukradeného na Ukrajině. Následná dohoda s Ukrajinci ukázala, že problémy s dodávkami je snad možné označit za dílčí epizodu. Rusové vcelku jasně demonstrovali, že chtějí zůstat důvěryhodným partnerem. Tuto svou pověst budou chtít potvrdit během svého letošního předsednictví ve skupině G8, v níž spolupracují se sedmi vyspělými ekonomikami světa. Právě Rusové se chtějí na půdě G8 intenzivně věnovat problematice „energetické bezpečnosti“.
Přesto není vůbec jisté, zda se Moskvě ono riziko zvýšeného tlaku na Ukrajinu nakonec vyplatí. Hlasů, volajících po diverzifikaci energetických zdrojů, bude přibývat. Hodně budou slyšet ve střední a východní Evropě, tedy v oblasti, o niž Gazprom projevuje nemalý zájem, byť v Česku možná méně než v Polsku nebo Pobaltí. Rusové se hodně snaží, aby si udrželi své výsadní postavení při dodávkách ropy a plynu v nových členských zemích Evropské unie. Možná se pokusí získat sympatie nějakou novou nabídkou. Například Varšavě by mohli nabídnout, že jednu z větví budoucího podmořského plynovodu povedou do Polska. Podobné návrhy je dnes možné zaslechnout v Německu, které také čelí výtkám, že se domlouvá s Moskvou na úkor svých východních sousedů. Rusové však musejí počítat s tím, že po příchodu vlády Angely Merkelové bude Berlín ve vztahu k Moskvě ostražitější. A také s tím, že i Němci budou hledat jiné zdroje. Oživuje se diskuse - byť velmi kontroverzní - o tom, zda by se Spolková republika neměla zase vracet k již opouštěné jaderné energetice.
Oranžová září méně.
Novoroční epizoda ovšem zasela také další semínka nedůvěry vůči Ukrajině. Novinové komentáře se tomu často vyhýbaly, ale ta otázka visela ve vzduchu: Kradou tedy Ukrajinci plyn, nebo ne? Leckdo možná měl pro Ukrajinu jako slabšího partnera ve sporu s velkým Ruskem pochopení. Experti na energetickou bezpečnost však logicky musejí dojít k závěru, který je inspirován spíše rozumem než citem: Jistější zkrátka je, když ruský plyn putuje potrubím přímo do západní Evropy a země, jako je Ukrajina, obejde. Přidáme-li k tomu zprávy o mocenských sporech mezi vůdci oranžové revoluce, přetrvávající korupci a špatnou ekonomickou situaci, je jasné, že ono mezinárodní nadšení pro Ukrajinu už nemůže být takové jako v dobách, kdy oranžová barva zářila ze všech koutů.
Výstavba severoevropského plynovodu, který sníží význam Ukrajiny jako naprosto klíčové tranzitní země, se tedy mnohým Západoevropanům musí jevit racionálně. O něco méně kontroverzněji vypadá loňské rozhodnutí bývalého německého kancléře Gerharda Schrödera, že přijme nabídku a usedne do čela akcionářského výboru mezinárodního konsorcia, jež bude plynovod stavět. A vstoupí tak do služeb ruského Gazpromu, jak dodávají Schröderovi kritici.
Schröder, miláček Gazpromu.
Napětí kolem ruských dodávek plynu na Ukrajinu ostatně přineslo řadu nových pohledů na současnou roli bývalého šéfa vlády v Berlíně. Pro jedny byly ruské nátlakové akce dalším potvrzením toho, jak nevhodnou práci a nedůvěryhodného spojence si Schröder zvolil. Na druhé straně však bývalý kancléř dostával opakované výzvy, aby právě on, který má dobré vztahy s Moskvou a přímo s vládcem Kremlu Vladimirem Putinem, se ujal zprostředkování rozhovorů mezi Ruskem a Ukrajinou.
Jestliže novoroční události znovu upozornily na globální ambice Gazpromu, připomněly, jak je Schröder pro ruskou firmu důležitý. Jednou z důležitých součástí strategie Kremlu je lákání významných světových osobností a manažerů do funkcí v ruských firmách, jakými jsou právě Gazprom nebo ropná společnost Rosněfť (tu rovněž kontroluje stát a také s jejími akciemi se má obchodovat na světových trzích). Ne vždy se to daří, bývalý americký ministr obchodu Donald Evans nabídku na šéfovský post v Rosněfti odmítl.
Tyto nabídky jsou rovněž zajímavé ve světle spekulací o tom, co bude dělat sám Putin poté, až skončí jeho nynější funkční období hlavy státu. Mluví se o tom, že by se mohl sám postavit do čela Gazpromu, nebo onoho konsorcia pro výstavbu baltského plynovodu. Každopádně je velmi pravděpodobné, že tandem Putin-Schröder ještě neřekl své poslední slovo. Také se zdá, že vzhledem k dřívějšímu Putinovu zaujetí pro energetickou politiku Ruska by prezidenta mohlo zmíněné angažmá docela lákat. Ve skutečnosti budou možná Putinovy ambice přece jen vyšší, ale připusťme představu, že do čela Gazpromu opravdu zasedne. A aby byl příběh úplný, ještě se zeptejme: Jaká pak bude situace na Ukrajině? Právě o tom mohou leccos napovědět březnové volby. Jak budou ovlivněny novoročním sporem? Část pozorovatelů soudí, že nyní rostou šance proruského kandidáta na premiéra Viktora Janukovyče. Těžit ze současné situace ovšem může také Julia Tymošenková. Ta není kompromitována spojenectvím s Ruskem, ale v očích voličů nenese ani vinu za vyhrocené napětí. Lidé kolem Viktora Juščenka musejí sázet na to, že voliči ocení čerstvou dohodu s Ruskem jako těžce vybojovanou, ale rozumnou.
Alexandr Vondra: Buďme razantnější vůči Rusku
Bývalý náměstek ministra zahraničí a velvyslanec ve Spojených státech Alexandr Vondra nepochybuje o tom, že Rusové se dočasným zastavením dodávek plynu snažili ovlivnit vnitropolitickou situaci na Ukrajině. „Bylo to z jejich strany možná sofistikovanější než v době před oranžovou revolucí,“ uvádí Vondra v rozhovoru pro týdeník EURO. Zatímco v roce 2004 Moskva jednoznačně podporovala Viktora Janukovyče jako jednoho z kandidátů na post prezidenta, což se ukázalo jako kontraproduktivní, nyní se spíše snažila ukázat prezidenta Viktora Juščenka jako politika, který má problémy se zajištěním energetických potřeb země. Pokud Evropa bude takové jednání Moskvy tolerovat, Rusové si zvyknou, že je jejich chování považováno za standardní. „Mohlo by se to obrátit proti nám,“ říká Vondra.
Domnívá se, že Evropská unie by nyní měla jasně formulovat svou politiku vůči Moskvě. Rusko zůstane důležitým partnerem a dodavatelem surovin. Není možné s ním nepočítat, tím spíše, že výhledově je stabilnější než třeba státy Blízkého východu. Je však třeba dát najevo, že nejen Evropa potřebuje Rusko, ale také Rusko potřebuje Evropu a její trhy. „Evropská unie by měla tuto vzájemnou závislost dávat více a razantněji najevo,“ konstatuje.
Kromě formulace jasné strategie vůči Rusku by se Evropská unie měla zaměřit ještě na dvě další priority, soudí Vondra, který se v současnosti zabývá poradenstvím v oblasti energetické bezpečnosti. Země unie by za prvé měly lépe koordinovat svou činnost při zajišťování energetické bezpečnosti, a za druhé více diverzifikovat své energetické zdroje - surovinově i geograficky. Vondra připomíná, že to vyplývá z životních zájmů evropských zemí, které jsou odkázány na dodávky surovin. Energetická spolupráce Evropské unie je důležitější než debaty o ústavě, zdůrazňuje bývalý diplomat a disident.
Výstavbu plynovodu pod Baltským mořem nepovažuje za špatný projekt, jeho hodnota se však zcela projeví pouze tehdy, jestliže Rusové budou vystupovat jako seriózní partner a nebudou využívat zemní plyn jako nástroj politického tlaku na sousedy.
Pokud jde o jednotlivé suroviny, Vondra odmítá posilování závislosti na zemním plynu, i když řada jiných prognóz mu jako energetickému zdroji přisuzuje stále důležitější roli, a to z ekonomických i ekologických důvodů. „Nemůžeme být jenom zelení. Ochrana životního prostředí není jediný parametr energetické politiky, bezpečnost je přinejmenším stejně důležitým, ne-li důležitějším parametrem,“ vysvětluje. Doporučuje tedy větší příklon k jaderné energetice a uhlí. Ve světle sporu o plyn se Vondrovi jeví jinak také diskuse o územních limitech pro těžbu uhlí. Je zastáncem výstavby další jaderné elektrárny a předpokládá, že také Německo a Rakousko budou muset své postoje k energii z jádra přehodnocovat.
Na poznámku, že se v postoji k jaderné energetice názorově rozešel s Václavem Havlem, s nímž spolupracoval v disentu, Vondra namítá, že v Chartě byly v této otázce vždy rozdílné názory. „Jadernou lobby“ v ní třeba zastupoval František Janouch. „Snažím se o širší, komplexnější pohled a nepřemýšlím, co tomu řekne Václav Havel,“ dodává Vondra.
Dohoda Rusko - Ukrajina
* Nové ceny: Ukrajina bude platit 95 dolarů za 1000 kubických metrů dováženého plynu. (Dosud byla tato cena na úrovni 50 dolarů či méně). Této ceny však bude dosaženo smícháním ruského a levnějšího středoasijského plynu. Za ruský plyn bude Ukrajina platit 230 dolarů za 1000 kubických metrů.
* Objem dovozu: Ukrajina bude dovážet kolem 60 miliard kubických metrů plynu, ale sníží podíl dovozu z Ruska. I tak se celková výše plateb v roce 2006 zvýší na úroveň 5,7 miliardy dolarů. (V roce 2005 to bylo 2,8 miliard dolarů).
* Poplatky za tranzit: Poplatky za tranzit ruského plynu přes Ukrajinu se zvýší na úroveň 1,60 USD za 1000 kubických metrů v roce 2006. (V roce 2005 to bylo 1,09 dolaru). Platby Gazpromu se zvýší o 70 milionů dolarů.
Prameny: Reuters, Wall Street Journal
Determinanty vývoje cen zemního plynu v roce 2005
* Ceny zemního plynu v ČR jsou plně závislé na cenách, které dle světového vývoje určují ruští a norští producenti.
* Nejvíce ovlivnila světové ceny rychle rostoucí poptávka po ropě tažená vysokým hospodářským růstem v USA, Číně a Indii - dvojnásobný růst tempa ve srovnání s posledními 30 lety.
* Ve druhé polovině roku se ceny vyšplhaly na maximum po zastavení těžby ropy a zemního plynu v Mexickém zálivu kvůli extrémní hurikánové sezoně ve Spojených státech (Katrina, Rita, Wilma).
* Situaci také výrazně ovlivňují geopolitická rizika v oblastech nejvyužívanějších nalezišť ropy a zemního plynu, obavy z teroristických útoků v Saúdské Arábii nebo z obnovení íránského jaderného programu.
Pramen: RWE Transgas
