Z rodinného sporu o majetek se vyklubal politický skandál, který sahá až k prezidentovi
Už přes měsíc se kolem francouzského ministra práce Érica Woertha vynořují nové a nové nejasné skutečnosti, které ještě nedokazují jeho provinění, avšak čím dál více ohrožují i prezidenta Nicolase Sarkozyho. Nejvážnějším z nich je údajně nezákonné financování kampaně před prezidentskými volbami v roce 2007.
Peníze madam B.
Je to zapeklitý skandál. I francouzská média přinášejí předtím, než dají prostor denním zprávám, novému vývoji a nejnovějším tvrzením i popřením, zvláštní shrnutí, neboť není vůbec lehké celou kauzu sledovat. Je však jasné, že nejde jen o podivné čachry vlivného ministra práce, ale také o budoucnost nepopulární penzijní reformy a v neposlední řadě je ve hře i znovuzvolení Nicolase Sarkozyho do prezidentské funkce za dva roky.
Podívejme se však na fakta. Jedinou dědičku francouzské kosmetické firmy L’Oréal, sedmaosmdesátiletou Liliane Bettencourtovou, jejíž soukromý majetek se odhaduje na 17 miliard eur, se její dcera snaží nechat kvůli mentálnímu stavu zbavit svéprávnosti dřív, než svůj majetek úplně rozdá. Proces zahájený v této věci pokračoval počátkem července v Paříži, okamžitě byl však odročen na pozdější termín.
Nedávno v rámci této kauzy dorazilo hned několik nových oznámení, přičemž součástí jednoho z nich byly i magnetofonové pásky v celkové délce téměř 20 hodin, které jeden komorník předal prokuratuře v Nanterre. Na nich hovoří madame Bettencourtová dosti nesouvisle – mimo jiné se správcem svého majetku – o vkladu do jedné švýcarské banky nebo o soukromém seychelském ostrově Arros. O těchto skutečnostech francouzským finančním úřadům dosud nikdy neporeferovala.
To se prostě stává: i největší daňová poplatnice Francie se občas pokusí najít kličky, jak se vyhnout všestranné pozornosti berních úředníků. Na dvou nenahlášených švýcarských kontech se nacházejí částky ve výši 78 milionů eur. O jejím ostrově mohli všichni vědět, neboť o něm psalo hned několik francouzských listů, tvrdí Lilianini advokáti. Za daňové úniky pravděpodobně dostane miliardářka několikamilionovou pokutu, aby si to příště lépe pamatovala.
Mohl být premiérem
Zde vstupuje na scénu bývalý ministr pro rozpočet Éric Woerth, který momentálně vede resort práce, navíc s cílem prosadit reformu penzijního systému. To je bezpochyby velký, takřka neřešitelný úkol, neboť stejně nedokážou vymyslet řešení, které by bylo přijatelné pro všechny. (Vláda 13. července formálně schválila návrh zákona o penzijní reformě, který mimo jiné zvýší důchodový věk o dva roky.) Jak důležité je z pohledu prezidenta pozitivní přijetí těchto změn, dokazuje skutečnost, že v kruzích lidí těsně před důchodem nebo čerstvých důchodců je Sarkozy nejoblíbenější. Dojde-li zde k jakékoli ztrátě sympatií, mohlo by to ohrozit jeho znovuzvolení v roce 2012.
Podle hodnocení francouzského prezidenta je na tom „účetní“ neboli Woerth dobře. A to až tak, že má podle neoficiálních hlasů z Paříže velkou šanci vystřídat při říjnové transformaci vlády v premiérském křesle Françoise Fillona. Ještě před měsícem vyvstával Woerthovi před očima takto zářivý obraz, snil-li o své ministerské kariéře. Od té doby se však spousta věcí změnila.
O Éricu Woerthovi je třeba vědět, že ve funkci ministra rozpočtu proslul jako velký bojovník proti daňovým únikům. Právě on získal ze Švýcarska údaje o třech tisících Francouzů vyhýbajících se dani. Zajímavé je, že se jeho žena Florence stala právě v této době vedoucí pracovnicí firmy Clymène, jež měla jediný, avšak nemalý úkol, a sice spravovat majetek Liliane Bettencourtové.
V souvislosti s tím vyvstává bezpočet otázek. Nehrálo v tom, že Florence Woerthová získala tak záviděníhodné a velmi bohatě honorované místo, nějakou roli zrovna tak důvěrné pověření jejího manžela? Jeho žena o daňovém úniku dědičky L’Oréalu musela vědět. Přestože to až dosud žádné pravidlo nezakazovalo, je morálně slučitelné, aby se muž železnou rukou lopotil s dodržováním zdanění, zatímco jeho žena usiluje o jeho minimalizaci? Copak si navzájem nedávají žádné rady? „Naši práci od sebe vždycky oddělovala čínská zeď,“ prohlásil Woerth, nicméně po vypuknutí skandálu se Florence svého místa rychle zbavila.
„Zachránit“ – vzhledem k jejímu celkovému jmění směšnou – částku převodem do zahraničí nebyl jistě nápad staré dámy. Otázka zní: Proč nebyl u paní Bettencourtové zahájen finanční audit? „Nemohl jsem vydat příkaz týkající se ani zahájení finančního auditu, ani jeho zastavení,“ říká momentálně na svou obranu Woerth. Ve středu 14. července Bettencourtová v komuniké ohlásila audit ve firmách spravujících její majetek, aby prokázala, že je po duševní stránce v pořádku.
Stále nová odhalení
Tím však celá věc zdaleka nekončí, neboť pracovitý ministr byl od roku 2002 také pokladníkem vládní strany UMP. A dokonce i starostou Chantilly. Tak to ve Francii chodí: s trochou nadsázky, stane-li se člověk jednou politikem, pak už ani neví, odkud vlastně chodí nejrůznější platy.
Jakožto osoba, která dohlíží na finanční záležitosti strany, se Woerth staral o peníze na kampaň. Tvrdí, že strana dostala od Liliane Bettencourtové jen každoročně povolený nepatrný dar. Avšak výpovědi nejrůznějších svědků tomuto tvrzení odporují. Ve své první výpovědi mluvil bývalý účetní miliardářky o obálce se 150 tisíci eur v hotovosti, kterou připravil k převzetí právě pro Woertha. Jenže druhý den svou výpověď částečně odvolal.
Jako by nestačilo, že pokud se obvinění potvrdí, půjde o nezákonné financování kampaně, na dotyčnou osobu navíc padne také podezření ze spáchání dalších trestných činů: vyláká-li někdo lstivě peníze od osoby, jejíž duševní zdraví je diskutabilní, může být ve Francii odsouzen až ke třem letům odnětí svobody.
V procesu Bettencourtové je fotograf François-Marie Banier obžalován právě z toho, že ze štědré dámy vytáhl „dárky“ v hodnotě několika set milionů, podle některých dokonce miliardy eur. Banier již dříve sliboval, že při přelíčení předloží jmenný seznam těch, kteří se tímto způsobem vetřeli do přízně Bettencourtové. Zatím však roušku, kterou míní strhnout z renomovaných představitelů francouzského politického života a známých umělců, již madam tak trochu „ždímali“, ještě neodhalil.
Od vypuknutí skandálu vyplouvají v souvislosti s Woerthem na povrch den co den „nová odhalení“. List Journal de Dimanche nedávno medializoval společný oběd z loňského prosince, při němž se Woerth sešel s Robertem Peugeotem, dědicem známé automobilky. Podle tvrzení listu si Peugeot, jenž byl několik dní předtím vykraden, tehdejšímu ministrovi pro rozpočet postěžoval, že lupiči odnesli mimo jiné zlaté pruty, jejichž cenu odhadoval na půl milionu eur. Později ho napadlo, že by mohlo vzbudit zájem finančních orgánů, z čeho a odkud tyto pruty pocházely. A tak co bůh nechtěl, s odvoláním na „policejní omyl“ byla odhadovaná hodnota opravena na 150 tisíc eur, což už přece jen není až tak nápadné.
V neděli 12. července si mohlo okolí francouzského prezidenta konečně oddechnout: na světlo se totiž dostala zpráva o vyšetřování francouzského vrchního finančního inspektorátu, který shledal ministra Érica Woertha nevinného ve všech bodech obžaloby, jež proti němu byly dříve vzneseny. Z Elysejského paláce bylo téměř slyšet, jak jim spadl kámen ze srdce. Čtyři nezávislí finanční vyšetřovatelé nezjistili proti Woerthově dřívější činnosti žádné výhrady. Ministrovi tak potvrdili jeho vlastní tvrzení, že se nedopustil žádné nezákonnosti, ničeho, co by něčemu odporovalo.
Jde o penzijní reformu
Co je však hlavní příčinou nejlépe sladěného útoku francouzských levicových politiků a vlivných mediálních matadorů na Sarkozyho vládu za poslední léta? Ministr práce se mohl dostat na mušku socialistické opozice právě proto, že je hlavní osobou odpovědnou za vypracování penzijní reformy. Woerth je eso. Podaří-li se jim ho sestřelit, skončí celá důchodová reforma v troskách, které pod sebou, jak lze doufat, pohřbí i prezidenta – taková je taktika levice.
V jedné věci je Woerth důsledný: do omrzení popírá nařčení a útoky označuje za prachsprostou lež a pomlouvačnou kampaň proti celé své rodině. Podobný názor vyslovil v televizním interview 12. července i Sarkozy, když nazval dotyčná tvrzení lživou kampaní.
Naopak v něm přiznal, že byl ještě před získáním prezidentského mandátu s madame Bettencourtovou dvakrát či třikrát na večeři. „Dokážete si mě představit, jak po večeři přebírám obálky napěchované hotovostí, navíc v přítomnosti jejího personálu?!“ vybuchl Sarkozy – tvrdí to totiž tři zaměstnanci paní Bettencourtové. Podezření vznesené tiskem, že se prezidentský úřad pokusil v této věci ovlivnit práci prokuratury, hlava státu důrazně popřela.
Ve Francii probíhá již několik týdnů mezi pravicí a levicí podobná přetahovaná. Opozice o současné vládnoucí vrstvě jednoduše prohlašuje, že je zkorumpovaná, zatímco pravice – jako obvykle – odhaluje za shazujícími články goebbelsovské techniky na poli tisku. Ani srovnání s nacismem ovšem nepomohlo, záplavu obviňujících článků to zastavit nedokázalo.
Podle průzkumu veřejného mínění z předminulého týdne pařížské vládě věří jen čtvrtina respondentů a dvě třetiny dotázaných považují celou vrstvu politiků za zkorumpovanou. Propuštění dvou skutečně „hříšných“ státních tajemníků – jeden si pronajal letadlo k cestě na Antily, zatímco druhý si započítal do nákladů kubánské doutníky – k odvedení pozornosti samozřejmě nestačilo. Jindy by Sarkozyho prohlášení o citelném snížení státních výdajů mělo slušnou váhu, teď se však stalo pouhým výkřikem do prázdna uprostřed skandálu, který je v plné síle.
Lze se tedy divit, že kdyby byly prezidentské volby dnes, dostali by vůdkyně Socialistické strany Martine Aubryová a Nicolas Sarkozy shodně 26 procent? Něco takového se za celé tři roky Sarkozyho éry dosud nestalo. Lze snad klesnout ještě níž, pane prezidente? Socialisté samozřejmě využijí veškeré prostředky, aby se o tom přesvědčili.
Nicolas drží Érika
V den francouzského státního svátku 14. července vyšlo v magazínech Canard Enchaîné a Marianne odhalení, že Woerth ještě jako ministr rozpočtu dopomohl jednomu svému známému získat část chantillského lesíku, včetně k němu patřící jezdecké dráhy a golfového hřiště, za desetinu tržní ceny (2,5 milionu eur). V době, kdy byl zároveň starostou tohoto malého městečka. To už je více než nepodložené povídačky sloužících, to je obvinění z korupce – i přesto, že se proti tomu odpovědné ministerstvo ohradilo v tiskové zprávě.
Jednu ze stájí v Chantilly, v oblasti s velkou tradicí výcviku koní, navíc vlastní i Woerthova žena. V prohlášení pro deník Figaro se ministr práce dokázal ne zrovna originálním způsobem odvolat pouze na to, že kdyby se ve Francii zavřely všechny stáje, zaniklo by 60 tisíc pracovních míst. Na to se však nikdo neptá, otázka se týkala jen stáje jeho ženy Florence a toho, za co si ji koupila a z čeho ji platí.
Sarkozy se evidentně zařekl: ať se děje, co se děje, teď už při Éricu Woerthovi vytrvá. Podle něj je třeba vydržet tyhle podlé útoky kvůli penzijní reformě. Přesto zahájil opatrný ústup: donutil Woertha k rezignaci na funkci partajního pokladníka, což mu ostatně začalo doporučovat čím dál více lidí i z UMP. Nicméně pokud by se Woerth případně zcela stáhl, mohla by se většina útoků lehce obrátit proti prezidentovi samému.
