Dědictví bohatého tatínka

Majetní Češi se učí odkazovat jmění dalším generacím

(úvodní praporek)
Říká se, že první generace firmu založí, druhá z ní vytvoří impérium a třetí generace všechno prošustruje. Jak to máte zařízeno ve vaší rodině?

(text)
Modelový český multimilionář: Je mu kolem padesáti. Těsně po roce 1989 si založil firmu. Dvě desítky let se prakticky nezastavil a téměř všechny vydělané peníze vkládal zpět do byznysu. Stačily se mu narodit tři děti. Nyní konečně zpomaluje a podívá se do zrcadla. Firma se z jedné malé kanceláře rozrostla poboček v zahraničí, majetek má hodnotu několika desítek nebo stovek milionů korun. Co dál? Přirozenou věcí je odkázat jmění potomkům. Jenže rozdělit složitě strukturovaný holding není totéž jako odkázat někomu třípokojový byt, chatu a auto.
A už je to situace jako z Balzacova románu. Vydělané peníze mohou sice zajistit rodinu na několik generací dopředu, ale kde vzít jistotu, že kvůli hospodaření další generace během pár let nevyletí komínem? A co když žádné z dětí nechce firmu převzít. A co když naopak chce, ale český multimilionář tiše pochybuje o jeho schopnostech?
A to všechno v Česku. Dlouhá léta komunismu způsobila, že stovky movitých Čechů příliš netuší, jak dědictví dalším generacím předat. Co víc, podle oslovených bankéřů a právníků někdy ani nechápou, proč by se něčím takovým vůbec měly zabývat.

Příliš mladí na závěť „Jsme mladá země a řada lidí tu po revoluci přišla k majetku tak snadno a rychle, že o dalších generacích vůbec nepřemýšlí,“ myslí si Štěpán Lacina z finanční poradenské skupiny Glisco. Jeho společnost má zhruba sto dvacet klientů, z drtivé většiny jde o Čechy. Přesto by se prý případy, kdy se tito lidé zajímají o dědické záležitosti, daly ročně počítat po jednotlivcích. To, že podobné věci příliš nevzrušují fotbalisty a hokejisty, kteří si v mladém věku stihli vydělat desítky či stovky milionů korun, zase tak moc nepřekvapí. Neochota zabývat se dělením pozemských statků je prý ale častá i u starší generace. Lidé, kteří po revoluci zakládali firmy, dnes ještě nejsou v postproduktivním věku. Obvykle jde o padesátníky či šedesátníky, kteří z aktivního podnikání zatím nevystoupili. Po roce 1989 se třeba díky privatizacím dostali celkem jednoduše a zároveň i legálně k velkému majetku. „A nijak neřeší, že když je přejede tramvaj, nebo s nimi spadne privátní letadlo, zůstane po nich hromada peněz, o kterou se dědici budou rvát,“ varuje Lacina. Ten, kdo by jako normu čekal debatu privátního bankéře a jeho klienta o citlivé volbě mezi zřízením nizozemského a kyperského trustu, je naprosto vedle. Své klienty prý Lacina musí často přesvědčovat i o takové banalitě, jakou je uzavření obyčejné závěti. Přesto je podle něj Česká republika vyspělejší a „usazenější“ trh než třeba Rusko, kde je mezigenerační transfer majetku už jen kvůli historickému kontextu značně neznámou záležitostí. V zemi, v níž nashromážděné jmění často smetla revoluce nebo diktatura, se stalo heslem dne utrácet, dokud to jde. „Tam to nikdo neřeší. Jakmile mají Rusové nějaký majetek, tak jdou a koupí si ty nejdražší věci. Když je něco levné, tak to nechtějí,“ říká s nadsázkou Lacina, který do Ruska jezdí za svými zákazníky z řad fotbalových krajánků.

Novorozené bohatství Stav, který dvacet let po revoluci zažívá tuzemská elita, je na cestě od komunismu ke kapitalismu západního typu přirozený a nevyhnutelný, ne ale nutně špatný. Skončila doba prostého schraňování majetků a nastalo období, kdy se bohatí Češi budou učit, jak se pokládají základy jmění pro několik generací dopředu. V západoevropských zemích nebo v USA jde o běžnou věc. Zatímco pradědové továrny či banky budovali, jejich synové je rozvíjeli a pravnuci už odmala věděli, kdy a jaký majetek zdědí. Stejně jako to, kdo jej bude spravovat, než dosáhnou plnoletosti. Česko by se – podobně jako ostatní postkomunistické země ve střední a východní Evropě – mohlo považovat za jakousi reálnou laboratoř, v níž vynikají rozdíly mezi takzvaným starým a novým bohatstvím. Staré bohatství jsou finanční domy, nemovitosti, továrny, umělecké sbírky nebo třeba patenty, které si rodiny v Rakousku, Německu, Francii, Velké Británii či Spojených státech předávají z pokolení na pokolení desítky nebo stovky let. Klasickými „starými“ klany jsou třeba Rockefellerové, Rothschildové, Vanderbiltové nebo rodina Astorů. Nové bohatství je právě to, co v Česku vzniklo v porevoluční době, ať už díky privatizacím, restitucím, šikovným investicím nebo chytrému podnikání. „Nové bohatství znamená tvorbu, staré uchovávání,“ shrnuje rozdíl Matthias Albert, partner rakouské privátní banky Gutmann. Pro řadu bohatých lidí z „nové“ kategorie byla nedávná finanční krize v podstatě prvním případem, kdy se o svůj majetek mohli výrazně bát. Dynastie „starého“ bohatství za sebou mají nejméně dvě světové války a krizí nespočet. I to formuje odlišné náhledy na to, jak se jměním zacházet. Panuje v podstatě shoda v tom, že takzvaní noví boháči jsou otevřeni riskování nepoměrně víc než konzervativní „staré“ rodiny. Podle Štěpána Laciny jde ale o logickou věc. „Staré“ bohatství obvykle pochází z klasických oborů, jako je potravinářství či strojírenství, kde potřebujete zaměstnance, stroje a podléháte ekonomickým konjunkturám. Kdežto „noví“ boháči často vyšli z rizika, vydělali hodně peněz třeba díky novým technologiím a jsou riziku otevření. Říkají si, že to nějak dopadne. Důsledkem toho bohužel je, že tito lidé mohou zase rapidně zchudnout,“ říká.

Trustům nevěříme Co tedy radí bankéři a právníci svým klientům, kteří chtějí poradit s rozdělením rozsáhlého jmění mezi rodinu? Univerzální návod samozřejmě neexistuje, protože velký majetek má obvykle značně složitou strukturu. Jediné, co je společné v podstatě bez výjimky, je snaha o maximální diskrétnost. Nejjednodušší situace je, když dostanete nabídku na prodej svého impéria a získané prostředky můžete rozdělit mezi potomky. Kupodivu ale nejde o časté ani preferované řešení. „Když někdo prodá společnost a získá za ni dejme tomu sto milionů eur, jen málokdy chce, aby jeho děti zdědily najednou tolik peněz. Obvykle si tito lidé chtějí nad penězi podržet nějakou kontrolu,“ říká Jarmila Pfeifer, která má v bance Gutmann na starost české klienty. Jejich minimální majetek se pohybuje kolem dvou až tří milionů eur. Českých klientů je prý v současné době „více než deset a méně než sto“. Tuzemští miliardáři a stamilionáři samozřejmě používají české právo, pravidlem je ale návaznost na zahraničí. „Kam chcete jít s opravdu velkými penězi? Mít je v Česku není podle mě moc dobrý nápad, nefunguje tu žádné bankovní tajemství. Když chcete zjistit, kolik kdo má peněz, tak to lze,“ myslí si Štěpán Lacina. Jeho klienti mají proto 80 až 90 procent prostředků uložených v zahraničních bankách, v poslední době jsou prý oblíbeny ty asijské. Ani tuzemské právní nástroje často na jemné nuance obrovských majetků nestačí. Představa, že složitou vlastnickou strukturu holdingu se sídlem na Kypru naporcujete pomocí několika paragrafů v občanském a obchodním zákoníku, je samozřejmě mylná. Řešením – alespoň v západních státech – jsou zvláštní smlouvy označované jako trusty. Mají hluboké historické kořeny sahající až do dob, kdy rytíři vyjíždějící na válečné výpravy dávali svou důvěru neboli „trust“ někomu z těch, kdo zůstali doma. Obvykle šlo o kněze, který byl přesně instruován, jak s majetkem naložit, pokud by bitva pro urozeného pána nedopadla šťastně. Z právního hlediska mají ale trusty jeden závažný mentální zádrhel. Dochází u nich k převodu vlastnického práva. Jinak řečeno, prostředky už formálně nejsou „vaše“, ačkoli z nich samozřejmě nadále profitujete a právníci jmění spravují přesně podle vašich pokynů. Nedůvěra v tento krok je prý důvodem, proč se bohatí Češi ke zřizování trustů zatím staví spíš obezřetně. Vedle anglosaských trustů zná podobný nástroj i kontinentální právo třeba ve Švýcarsku. Právě jurisdikce alpské země, podobně jako třeba Nizozemska, Lucemburska, Kypru či Malty, patří k těm, které tuzemští bankéři a právníci doporučují svým klientům nejčastěji.

Závidím, tedy jsem? Zmínka, že česká společnost je mimořádně závistivá, nechybí snad v žádném textu o bohatých Češích. Jenže – je to skutečně pravda, nebo jde jen o tradovaný klam? Podle těch, kteří majetek movitých lidí spravují, se naneštěstí zdá, že správná je spíš první varianta. Shodnout se ale na příčinách je už složitější. Kromě varianty genetických dispozic obyvatel středoevropské kotliny sehrály s velkou pravděpodobností roli i privatizační procesy z počátku devadesátých let, které řadu Čechů k velkému majetku takřka katapultovaly. Spoustu z nich za regulérních podmínek, při kterých lidé „jenom“ využili fakt, že byli ve správnou dobu na správném místě. Stačilo ale několik divokých privatizačních kauz a na významově neutrální slovo podnikatel se nalepily nánosy negativních konotací. Někdo na to jde ale shora. „Důvodem je morální rozklad politické garnitury,“ je přesvědčen Štěpán Lacina. Mluví o „protykané společnosti“ neboli seskupení lidí, kteří se na malém písečku na všem navzájem dohodnou a každý z nich nakonec skončí s deseti či dvaceti miliony z veřejných zakázek, pěkným autem a „koktejlem s deštníčkem“. „Kvůli tomu si tady lidé myslí, že kdo je bohatý, musí být automaticky gauner,“ je přesvědčen Lacina. To, jaký postoj k bohatství ta která společnost zaujme, navíc nesouvisí jenom s počtem miliardářů. Důležité je i to, jak velká a majetná je střední třída. Jinak řečeno: když bude každý řídit audi, závisti by mělo ubýt. Jak by ale dodal cynik, v Česku možná jen do té doby, než si váš soused pořídí porsche.

Born to be rich Oslovení experti se také shodují v tom, že v Česku bude za deset či patnáct let víc bohatých lidí, než jich je dnes. Finanční krize byla samozřejmě podstatným výkyvem, dlouhodobě ale podle specialistů hraje řada věcí do karet celé střední a východní Evropy. „Ekonomika České republiky je podle mého názoru předurčena k tomu, aby – pokud zde politické hry úplně nezabijí pozitivní ekonomický rozvoj – rostla podstatně rychleji než západní Evropa,“ tvrdí Jaroslav Havel z advokátní kanceláře Havel & Holásek. Schopní lidé tu podle něj byli odjakživa, stejně jako dobrý průmysl a výhodou je i poloha českého státu a Prahy jako přirozeného centra středoevropského obchodu. Představa, že motorem evropského hospodářského růstu se stane Portugalsko se Španělskem, je iluzorní i podle slov Matthiase Alberta. „Půjde hlavně o střední a východní Evropu,“ je přesvědčen. Palivem do hospodářského motoru má být chuť východoevropských spotřebitelů dohnat v bohatství evropský západ. „Česko je už v mnoha ohledech vyspělý trh. Běžte ale dál na východ, tam ještě televizi s plochou obrazovkou v každé místnosti nemají,“ říká. V každém případě čeká Českou republiku i další země dlouhý a pozvolný proces, během něhož se z nového bohatství začne postupně stávat staré. Na to, zda majetní Češi splynou se západní finanční elitou, nebo v sobě bude mít jejich přístup k bohatství něco specifického, si budeme muset chvíli počkat, a to přibližně několik generací.

Box: Stovky miliardářů V České republice žije podle odhadů zhruba dvě stě lidí, jejichž disponibilní majetek přesahuje jednu miliardu korun. Další stovky Čechů mají na kontě přibližně dvě stě padesát milionů až jednu miliardu korun. A těch, kteří mají k dispozici více než milion dolarů (zhruba 19 milionů korun), je v České republice podle údajů společností Capgemini a Merrill Lynch z loňského června necelých třináct tisíc. Ještě v roce 2007 jich ale bylo skoro sedmnáct tisíc. Nejbohatším Čechem je podle žebříčku magazínu Týden z loňského prosince většinový vlastník investiční a finanční skupiny PPF Petr Kellner. Hodnotu jeho majetku časopis odhadl mezi 57 a 65 miliardami korun. Následuje Andrej Babiš, vlastník potravinářsko-zemědělsko-chemické skupiny Agrofert. Na třetí místo zařadil Týden Pavla Tykače, majitele poloviny skupiny Czech Coal, s 27 až 32 miliardami korun. Čtvrtým nejbohatším Čechem je údajně Karel Komárek (20–30 miliard), většinový vlastník konglomerátu KKCG. Pátý se umístil Marek Dospiva z investiční skupiny Penta (17–20 miliard) a šestý další spoluvlastník Penty Jaroslav Haščák (17–20 miliard).

BOXY: Taittingerové Francouzská rodina s rakouskými kořeny je spojována především se stejnojmenným šampaňským domem, jedním z nejproslulejších v zemi, a s holdingem Société du Louvre zastřešujícím výrobu luxusního zboží a luxusní hotely. Před pěti lety byla ale společnost prodána americké investiční skupině Starwood Capital. Poté ale rodina získala spolu s bankou Crédit Agricole šampaňský dům zpátky, a to přibližně za 660 milionů eur.

Baťové Snad jediná tuzemská rodina, o jejichž majetku by bylo možné mluvit jako o „starém bohatství.“ Zakladatel klanu Tomáš Baťa se narodil roku 1876 ve Zlíně. Šesté ze dvanácti dětí chudého ševce se během několika desítek let vypracovalo na průmyslníka a filantropa, jehož závody denně produkovaly až 100 tisíc párů obuvi. Čistý obrat firmy se na konci dvacátých let minulého století pohyboval pod dvěma miliardami korun. Po Tomášově smrti při leteckém neštěstí v roce 1932 převzal na nějakou dobu vedení společnosti jeho nevlastní bratr Jan Antonín Baťa. Tomáš John Baťa, syn zesnulého zakladatele, zamířil před druhou světovou válkou do Kanady, kde založil obuvnickou společnost Baťa Shoe Company. Po válce se domů desítky let kvůli komunistickému režimu nemohl vrátit a rozvíjel firmu prakticky po celém světě. Tomáš John Baťa zemřel v roce 2008 ve věku nedožitých 94 let, společnost po něm dál v zahraničí rozvíjí jeho syn Thomas i další členové rodiny.

Rockefellerové Americký klan německého původu nechal v USA zásadní otisk a dodnes je považován za tamní nejvlivnější rodinu. John se svým bratrem Williamem zbohatli na přelomu 19. a 20. století především díky ropě. Kromě Standard Oil Company je ale jejich jméno pevně spojeno i s bankovnictvím a politickými zájmy. Přesně vyčíslit majetek rozsáhlé rodiny se nikdy nepodařilo, podle údajů z internetové Wikipedie by se ale mohl blížit až 110 miliardám dolarů. Rodina založila nebo podporovala řadu univerzit, nemocnic a vědeckých zařízení.

Vanderbiltové Klan holandského původu, jehož potomci dnes žijí především na východě USA a ve Velké Británii. „Otcem-zakladatelem“ byl v 19. století Cornelius Vanderbilt, který vytvořil železniční a přepravní impérium. Díky němu se tento muž, původně narozený do chudší rodiny, stal jedním z největších boháčů své doby. Potomci vynikali nejen v podnikání nebo ve sportech jako dostihy či jachting, ale také v závislosti na alkoholu, drogách a schopnosti uzavírat četná manželství. Cornelius Vanderbilt založil v roce 1873 v americkém státě Tennessee univerzitu, která dodnes nese jeho jméno. Na newyorském Manhattanu se podle něj jmenuje jedna z avenue.

Ottové Německá rodina Ottových obsadila v loňském žebříčku nejbohatších lidí světa vydávaným magazínem Forbes třiadvacátou pozici. Její majetek se odhaduje na více než třináct miliard dolarů. Loni stoletý zakladatel impéria Werner Otto začínal v poválečném Německu s útlým katalogem nabízejícím k prodeji obuv. Položil tím základy jednoho z největších zásilkových obchodů na světě. Dnes sdružuje Otto Group 123 společností a má 50 tisíc zaměstnanců ve dvaceti zemích světa. Minulý rok využil krachu společnosti Arcandor a koupil práva na obchodní značku svého rivala Quelle v Německu a střední a východní Evropě. V čele Otto Group stál až donedávna Wernerův pětašedesátiletý syn Michael, který prý ze všeho nejraději relaxoval při volejbalu se svými zaměstnanci. Rodině patří exkluzivní nemovitosti v New Yorku a další pozemky v USA a Kanadě.

Tab/Box Jak lze majetek obvykle převést Podle českého práva: • závětí • darovacími smlouvami a smlouvami ve prospěch třetího • zřízením nadace, nadačního fondu Podle zahraničních jurisdikcí • účty s dispozičními oprávněními
• „off-shore“ společnostmi • zahraničními nadacemi • trusty (svěřený majetek)
Pramen: advokátní kancelář Havel & Holásek