Dědictví Ronalda Reagana

Jeho politika stála na počátku boomu osmdesátých let

Dne 13. srpna 1981 podepsal prezident Ronald Reagan zákon ztělesňující jeho vizi americké ekonomiky. Daňový zákon o hospodářské obnově, známý také jako Kemp-Rothův, snížil daně mnoha fyzických i právnických osob a zahájil novou éru. Od té doby měla hrát vláda v ekonomice podstatně menší roli a vše bylo v rukou trhu.
Pouze o den dříve představila společnost IBM s mnohem menším rozruchem a pompou svůj první osobní počítač. Uvnitř byl mikroprocesor firmy Intel, jejíž tržby tehdy nedosahovaly ani miliardy dolarů, a operační systém dodala prakticky neznámá společnost Microsoft. Netrvalo dlouho a IBM PC se svými nástupci dobylo Spojené státy.
Málokdo si uvědomuje, že Reaganův ekonomický odkaz je nerozlučně spjat s informační revolucí, kterou pomohlo odstartovat právě IBM PC. Poselství volného trhu, podnikatelského elánu a minimální regulace našlo mnoho vstřícných posluchačů. Vždyť žili v době převratných technologických změn, kdy byla inovace na vzestupu a den co den nabízela nové příležitosti. Jeho první volební období je dobou vzniku takových budoucích gigantů, jako je Sun Microsystems, Compaq Computer, Dell nebo Cisco Systems – v té době vzniklo nejvíce nových firem od počátku dvacátého století.
Ty by však nejspíš byly založeny a prosperovaly, i kdyby nebyl zvolen Reagan. Některé jeho politické kroky, jako nižší podpora civilního výzkumu a vývoje, znamenaly navíc pro ekonomiku založenou na technologiích spíše brzdu.

Daňový řezník.

Snižování daní, s nímž tento prezident pocházející z Kalifornie přišel, však bylo ideálním programem. Pomohlo rozvíjet nové prostředí s důrazem na investice do lidského kapitálu a duševního vlastnictví, nikoli pouze do mohutného strojního vybavení. Reaganova daňová legislativa – včetně zmíněného zákona z roku 1981 a významného zákona o daňové reformě z roku 1986 – srazila mezní daňové sazby uvalené na osoby s nejvyššími výdělky ze sedmdesáti na nějakých třicet procent, takže bylo náhle mnohem atraktivnější zvýšit své příjmy prostřednictvím vyššího vzdělání nebo riskovat a založit vlastní společnost.
Reaganův zákon o daňové reformě z roku 1986 však měl ještě další významný dopad. Nová legislativa podpořila odvětví založená na duševní činnosti, například softwarové či finanční služby. Snížila těmto firmám daňové zatížení a zrušila či omezila ustanovení, týkající se například investičního úvěru, která zvýhodňovala hlavně tradiční odvětví, jako je železnice či elektrárny. To se okamžitě promítlo do daňových výměrů firem – průměrná sazba společnosti Oracle klesla ze 44 procent v roce 1986 na 32 procent. Podobně se změnily i daně Microsoftu.
Reaganem prosazované změny daňového systému podpořily inovace a podnikatelského ducha a zároveň povzbudily rozvoj rizikového kapitálu a investic do lidských zdrojů. Jeho ochota bít se za flexibilnější trh práce a méně regulace navíc pomohla firmám rychleji reagovat na ekonomické změny včetně nových technologií.
V důsledku toho pomohly Reaganovy politické kroky z osmdesátých let, zvolna prostupující americkým hospodářstvím, položit základy informační revoluce let devadesátých. To je nezanedbatelný přínos, zejména s ohledem na fakt, že od roku 1996 jsou technologie hlavním faktorem pohánějícím rychlý růst americké produktivity.

Zuřivá debata.

O skutečném významu reaganomiky pro technologický boom se však dosud zapáleně diskutuje. Pro Miltona Friedmana, držitele Nobelovy ceny za ekonomii, představují Reaganovy daňové škrty – a zejména zákon z roku 1986 – “jeden z nejvýznamnějších faktorů boomu devadesátých let”. Robert A. Mundell, další laureát Nobelovy ceny, k tomu dodává: “V devadesátých letech udělaly z americké ekonomiky motor světového hospodářství, pohánějící velkou revoluci v informačních technologiích.”
Jiní ekonomové však nejsou ochotni přiznat Reaganovi takové zásluhy. Tvrdí, že velké deficity způsobené poklesem daňových výnosů uškodily podnikovým investicím, a že kdyby schodky pokračovaly, bylo by pro firmy mnohem obtížnější najít v devadesátých letech prostředky na informační technologie. Tito ekonomové přičítají mnohem větší zásluhy prezidentu Billu Clintonovi, který daně zvýšil a snížil rozpočtový schodek. “Že by byl Reagan odpovědný za boom devadesátých let, je trochu přitažené za vlasy,” prohlašuje další nositel Nobelovy ceny, Robert Solow z Massachusettského technologického institutu. “Za Reagana přišla hluboká recese a potom pár let slušného růstu, jak jsme se škrábali zpátky nahoru, ale to je tak všechno.”
Ať už se na věc díváte z kterékoli strany, chcete-li hodnotit reaganomiku, musíte stejně jako u jiných revolucí odhlédnout od okamžitých efektů. Jde spíš o dlouhodobé dopady – na produktivitu, na růst hrubého domácího produktu, na technologie. Měnit daňový systém a regulační politiku mamutí ekonomiky Spojených států je jako pohnout kormidlem obřího tankeru – zpočátku jsou důsledky minimální, ale výrazná změna kursu se po čase projeví.
Pozitivní pobídkový efekt nižšího daňového zatížení ani negativní investiční dopady vysokých rozpočtových deficitů se nedají posoudit za pár měsíců či let, ale v řádu desetiletí. To si uvědomovali i někteří střízliví ekonomové při diskusi o Reaganových změnách daňového systému. V roce 1985 poznamenal Edgar R. Fiedler, tehdejší hlavní ekonom výzkumné organizace Conference Board se sídlem v New Yorku, že “než bude možné důsledky Reaganových návrhů plně zhodnotit, chvíli to potrvá – možná tak deset let”. Ve stejnou dobu řekl časopisu BusinessWeek Alan Greenspan, který měl tehdy vlastní konzultantskou firmu, že “efektivnější alokace kapitálových investic, k níž může v příštích letech docházet, je krátkodobě irelevantní”.
Prodleva pomáhá vysvětlit, jak mohly Reaganovy daňové změny z osmdesátých let stimulovat růst v letech devadesátých. Nižší daň pro poplatníky s vysokými příjmy například podstatně urychlila ekonomickou návratnost studia na vysokých školách. Postupně se tím zvýší úroveň vzdělání pracovních sil, ale trvá roky, než vzdělávacím systémem projde tolik lidí, aby se to skutečně projevilo.
Podobně naznačují některé ekonomické studie, že nižší daňové sazby mohou povzbudit začínající firmy. “Nižší daně mají pozitivní dopad na pracovní úsilí a podnikání,” vysvětluje James M. Poterba, ekonom z Massachusettského technologického institutu (MIT). “Reaganovo snižování daní rozhodně přispělo svým dílem k ekonomickému růstu posledních dvou desetiletí,” dodává.

Opožděná reakce.

Dokonce i rychle rostoucím novým podnikům nějaký čas trvá, než dosáhnou ekonomicky významné velikosti. Společnost Cisco Systems, založená v roce 1984, se na miliardové tržby vyšplhala teprve v roce 1994. Proto se Reaganovy daňové změny, ačkoli usnadnily zakládání nových firem, nemusely plně ekonomicky projevit dříve než v devadesátých letech. Stejně tak není vštípení ochoty k riziku záležitostí několika dní. “Změna chování může trvat celou generaci,“ tvrdí daňový specialista z Michiganské univerzity v Ann Arboru Joel A. Slemrod i další ekonomové.
Pokud však reaganomika připravila půdu pro určité dlouhodobé přínosy, v mnoha jiných oblastech naprosto selhala. Jednou z nich byly investice federální vlády do civilního výzkumu a vývoje – kritické složky dlouhodobého růstu – které za Reagana činily v průměru 0,4 procenta amerického HDP, zatímco ještě za Cartera to bylo 0,6 procenta. Zároveň však strmě stoupaly výdaje na armádní výzkum a vývoj. Miliardy dolarů spolklo financování Strategické obranné iniciativy (SDI) – protiraketového štítu, který dodnes nefunguje a nepřinesl soukromému sektoru takřka nic. “Z Reaganovy éry plyne poučení, že je možné rozhazovat velké peníze a ničeho nedosáhnout,” shrnuje Kenneth Flamm, technologický expert ministerstva obrany za Clintonovy vlády a dnešní profesor Texaské univerzity v Austinu. „Jen máloco k něčemu bylo.”

Bez ohledů k zaměstnancům.

Navzdory Reaganově obhajobě volného trhu měly deregulace a obchod v jeho ekonomické agendě nízkou prioritu. To Carter a Clinton byli aktivnější – za Cartera došlo k deregulaci aerolinek a nákladní silniční dopravy, Clinton zase dereguloval elektřinu a telekomunikace. Naproti tomu Reaganova vláda ochotně podporovala obchodní kvóty na auta, ocel a polovodiče.
Dalším dlouhodobým odkazem bylo zhoršení životní úrovně pracovníků s nižším vzděláním. Globalizace a technologie zasadily mnohým krutou ránu, jejich reálné příjmy poklesly a prudce vzrostl rozdíl v příjmech bohatých a chudých. Dnes jsou reálné výdělky řadových dělníků navzdory boomu devadesátých let jen o málo vyšší než v roce 1981.
Je pravdou, že od počátku Reaganovy vlády v roce 1981 do ledna roku 1989, kdy z úřadu odešel, klesl počet rodin pod hladinou chudoby z 11,2 na 10,3 procenta. Za Clintona však počet chudých poklesl o celé tři procentní body.
Reagana sice nelze vinit z globalizace ani jiných ekonomických změn, nijak však tento přechod dělníkům neusnadnil. Odmítl zvýšit minimální mzdu a byl nepřátelský vůči odborům – což dokládá i plošné propuštění stávkujících letových dispečerů v roce 1981. Reálná hodnota minimální mzdy se tak v průběhu jeho vlády propadla o 27 procent. “Místo aby globální tlaky zmírňoval, napomáhal jim,” kritizuje ekonom MIT Frank S. Levy.
Asi nelze určit, nakolik reaganomika pomohla vytvořit a rozvinout prostředí, které vedlo k dnešní vysoce produktivní technologické ekonomice. V konečném důsledku však byla jeho hospodářská politika – a zejména jeho poselství optimismu do budoucnosti – tou správnou cestou ve světě spějícím k technizaci a globalizaci. Základní rysy reaganomiky

• Podstatně nižší mezní daňové sazby pro fyzické i právnické osoby

• Agresivní ochrana volného trhu

• Vyšší výdaje na obranu

• Nepřátelství vůči odborům a záchranným sociálním sítím

• Důraz na flexibilní trh práce

• Nezájem o rozpočtové schodky

Copyrighted 2002 by The McGraw-Hill Companies, Inc BusinessWeek

Překlad: Vladimír Nový, www.LangPal.com