Špinavá volební kampaň se nám, jak se zdá, vrátila jako bumerang obloukem zpět. Václav Klaus mladší si o víkendu vyzkoušel staré přísloví o tom, že kdo jinému jámu kopá, sám do ní padá.
V polovině ledna na Radiožurnálu pomlouval prezidentského kandidáta Karla Schwarzenberga těmito slovy: „Je poměrně známým faktem, že otec budoucí první dámy Johann Hardegg byl poměrně aktivní nacista.“ To samozřejmě nemohl tušit, že Lidové noviny se ponoří do archivu a kbelík špíny chrstnou druhým směrem. Tchán dosluhující hlavy státu a dědeček Klause ml. Štefan Miština pracoval jako úředník Ústředny státní bezpečnosti fašistického Slovenského státu. Mimo jiné sepisoval majetek slovenských Židů. Jinými slovy – byl „poměrně aktivní“ spolupracovník. Němci by řekli „Mitläufer“, ten, který jde s davem.
Nechme stranou otázku, nakolik je takový pozdní protiúder proti špinavé pomluvě adekvátní a potřebný. Klause staršího ani mladšího temná rodinná historie nijak nediskvalifikuje, protože to bychom pak museli přijmout pravidlo o třídním původu a trvat na tom, že děti zodpovídají za činy svých rodičů. Pokud z celé kauzy „Klausův tchán nacista“ existuje nějaké ponaučení, pak to, že dějiny střední Evropy jsou pestřejší, než se nám zdá. Režimy a ideály se střídají, jen lidé zůstávají stejní.
Českem, Slovenskem, ale i Polskem nebo Maďarskem, se přehnaly dvě diktatury, které umožnily v přestávce jen krátký čas k nadechnutí. Nemáme ten luxus jako Britové nebo Švýcaři, kteří mohou své dějiny stavět na dlouhé demokratické tradicí. Jak fašismus, tak komunismus měl své idealisty, kteří to mysleli upřímně, kariéristy, kteří jen šli s těmi, kdo byli v kurzu, a také perzekvované protivníky režimu. A mezi nimi byla šedá masa těch zdánlivě obyčejných. Nikoho z našich předků nelze soudit paušálně a vyvozovat z toho obecné soudy. Třeba ty, čí otec byl nacista a co z toho plyne pro jeho potomky. Nikdy totiž nevíme, jestli zrovna v naší rodině nemáme někoho, za nějž bychom se dnes museli stydět.
Čtěte další komentáře Blahoslava Hrušky:
