Deflaci si rozvracet nedáme

Přezíravý postoj centrální banky není na místě

Meziroční přírůstek spotřebitelských cen nepřekročil v posledních čtrnácti měsících jedno procento a letos v šesti z osmi měsíců signalizoval, že agregátní ceny klesají. Zahájení debaty o tom, hrozí-li české ekonomice deflace, tedy není nijak překvapivé. Lze jen ocenit, že v analýze viceguvernéra ČNB Oldřicha Dědka a jeho poradce Víta Bárty „Není třeba čekat“ (EURO 37/2003) se k tématu deflace v textu od vyjádřili i významní představitelé naší centrální banky.

Důvod ke znepokojení.

Ještě více lze ocenit jednoznačnou formulaci závěrů, jaké autoři přinášejí: Jakákoliv opatření čelící deflaci v české ekonomice jsou zbytečná a deflační hrozbu nelze v české ekonomice identifikovat, neboť současná deflace je pouze krátkodobým statistickým fenoménem, a v české ekonomice nelze vysledovat rizika jeho trvalosti. Kdyby tyto teze nebyly mimo jiné i v přímém rozporu se závěry poměrně významných měnových autorit, i pozorovatelných dat, bylo by určitě možné takto téma deflace v České republice uzavřít.
Nejprve je ale třeba uvést, že deflace je jev, kterému se dnes celosvětově dostává značné pozornosti. Ne náhodou jsme byli v posledních dekádách svědky dramatického poklesu růstu cen. Jen za posledních deset let klesl dle předpovědi Mezinárodního měnového fondu (MMF) světový růst cen z třiceti na čtyři procenta. Přitom inflaci pod jedno procento (kterou vzhledem k tomu, že statistické indexy mají tendenci růst cen nadhodnocovat, řada ekonomů ji považuje za příliš nízkou a de facto signalizující pokles cen) vykazuje už dnes každý měsíc asi čtvrtina vyspělých a rozvíjejících se ekonomik. Globálními hrozbami deflace se mimo jiné zabýval i MMF a k situaci vydal v dubnu obecně pozitivně přijímanou studii „Deflace, determinanty, rizika a možné nástroje“ (viz poznámka v předchozí větě). V této studii MMF dochází k obecnému závěru, že „existují závažné teoretické i empirické důkazy naznačující, že deflace je důvodem ke znepokojení“.

Varující indikátor.

Česká centrální banka však předpovídá, že v české ekonomice jde jen o přechodné období poklesu cen a pak inflace opět poroste. Bohužel, zkušenosti nedávají příliš důvodů k optimismu ohledně schopností centrálních bank předpovědět přicházející období deflace. Není ani nutné pouštět se hluboko do historie, například ze zkušenosti Japonska již zmíněná studie MMF vyvozuje, že „trvalá deflace nemusí být předpovídána, i když se již inflace a nominální úrokové míry blíží k nule“. Nespolehlivost prognóz lze koneckonců ilustrovat tím, že autory i centrální bankou předvídaný růst cen v druhé polovině tohoto roku se rozhodně ani v červenci ani v srpnu nedostavil. Současně platí, že přechod k deflaci může být velmi náhlý. Z tohoto pozorování a faktu, že i mírná deflace způsobuje podstatně vyšší škody ekonomice než mírný růst inflace, většina ekonomické obce dnes vyvozuje, že centrální banka má činit kroky k zamezení deflace již v okamžiku, kdy inflace klesne na nízké hodnoty, nikoliv až v okamžiku, kdy se sama začne deflace obávat.
Neschopnost centrálních bank (a většiny prognostiků) předpovědět deflaci také vedla pracovní skupinu MMF k tomu, že sestavila takzvaný indikátor rizika deflace v dané ekonomice vypočítaný z jedenácti makroekonomických údajů a vypočetla jeho hodnoty pro 35 rozvíjejících se a rozvinutých ekonomik. Česká republika však mezi zeměmi, pro něž MMF hodnotu tohoto indikátoru vypočetl, nebyla. Proto jsem se pokusil o výpočet tohoto indikátoru (viz tabulka). Je evidentní, že hodnota indikátoru pro českou ekonomiku je v kontextu zemí, pro něž byl vypočten odborníky MMF, extrémně vysoká a rozhodně neospravedlňuje přezíravý postoj k možnosti, že se česká ekonomika dostane na deflační trajektorii.

Horší než deflace.

Klid Oldřicha Dědka a Víta Bárty ovšem určitě ospravedlňuje jejich poněkud nestandardní definice deflačních rizik konstatující, že „deflační rizika se dostavují tehdy, když dlouhodobě očekávanému poklesu cen začnou firmy a domácnosti přizpůsobovat svoje chování“. Takový jev v české ekonomice určitě ještě nenastal. Ovšem situaci, kdy „dlouhodobě očekávanému poklesu cen začnou firmy a domácnosti přizpůsobovat svoje chování“, považují mně všechny známé autority i učebnice za situaci, kdy již dochází nejen k deflaci, ale i k tomu, že centrální banka ztrácí možnost značnou částí svých standardních měnových nástrojů ovlivňovat vývoj ekonomiky. Jde tedy o něco horšího než deflaci, deflaci kombinovanou s částečnou impotencí centrální banky. Jinými slovy, kdyby dopravní policie definovala riskantní jízdu podobně jako Oldřich Dědek a Vít Bárta definují riziko deflace, mohla by ji vytýkat pouze řidičům v autech omotaných kolem stromů, kterým za zády právě vybuchuje palivová nádrž. Zdá se, že autoři směšují deflaci, riziko deflace a navíc ještě nejspíše náklady deflace.

Motoristická analogie.

Důležité také je, že vedle faktorů, které podporují tezi autorů a předpověď ČNB o budoucím růstu inflace, lze najít i faktory, které mohou vést naopak k dalšímu poklesu cen i změně spotřebitelského chování: fiskálně restriktivní (byť potřebnou) reformu veřejných financí, možné posílení měny v důsledku možného uklidnění politické situace v Česku, splasknutí již nejspíše vytvořené bubliny na trhu s bydlením, vývoj na trhu se spotřebitelskými úvěry evidentně znepokojující i některé členy bankovní rady, již 18 měsíců trvající pokles cen výrobců svědčící o vysoké úrovni konkurenčních tlaků, recese německé ekonomiky či další rozšiřování mezery mezi růstem české ekonomiky a potenciálem růstu tak, jak jej definuje sama ČNB. Samozřejmě, proti těmto faktorům mohou stát i již několik kvartálů předvídaný růst cen potravin, ochota spotřebitelů zadlužovat se i nad relativní úroveň spotřebitelů chudších (ale proti nám stále bohatých) ekonomik Evropské unie, zvýšení spotřebních daní a DPH, či příliv zahraničních investic (jež ale naopak dále posiluje českou měnu a působí tedy i pro-deflačně). Jednoznačně ale odmítat, že rizika deflačního vývoje jsou pro českou ekonomiku významná, stejně jako vylučovat debatu nad nestandardními nástroji, které mohou takové situaci bránit, je dosti odvážné.
Vzhledem k odmítavému postoji autorů textu „Není třeba čekat“ k možnosti, že by centrální banka v případě, že se pokles cen nezastaví, mohla využít i méně standardních nástrojů, jež má k dispozici, snad stojí za to vrátit se k „motoristické“ analogii: Na silnici z Prahy do Hradce Králové se většina nás asi bude cítit lépe v autě s řidiči, kteří jsou v případě, že se za zatáčkou objeví v protisměru předjíždějící auto, připraveni odbočit do příkopu. Pozůstalí a příbuzní těch řidičů, kteří trvají na tom, že se jezdí jen po silnici, sice jejich řidičský výkon budou moci hájit tím, že za nic nemohli, jejich spolujezdcům to už ale moc nepomůže.